Přečtěte si: Školu nedělá počítač, tablet či interaktivní tabule… Školu dělají lidé!

S Vratislavem Šemberou, ředitelem Letohradského soukromého gymnázia, jsme hovořili o českém školství.


Z rozhovoru Šárky Mikulecké s Vratislavem Šemberou v Deník.cz vybíráme:

Kvalita českého školství je diskutabilní: je na vině spíš systém, nebo špatné rodičovství, potažmo naše „nemocná" společnost?

K rodičovství: ukazuje se, že v současném modelu českého školství opravdu má rodinné zázemí dětí na jejich úspěšnost v edukačním procesu docela značný vliv (mnohem větší, než jinde v Evropě). To jistě není úplně dobré pro děti, které výchova v rodině ke vzdělání příliš nemotivuje. Ale! Školství musí být natolik koncepční, natolik vyspělé, aby případné chyby rodinných poměrů dokázalo korigovat.

Mám za to, že hlavní příčinou nezanedbatelných problémů českého školství je téměř neexistující „společenská objednávka" na vytvoření efektivního vzdělávacího systému. Veřejnost zkrátka není ochotna účinně tlačit na skutečnou, nikoliv jen předvolebně deklamovanou, podporu vzdělávání. Hesla tak leckdy ani neslezou z předvolebních billboardů…

Důvod je prostý: školy v Čechách a na Moravě přeci v zásadě nějak fungují, budovy nepadají studentům a kantorům na hlavu, před tabulí se obvykle nestřílí a čeští studenti v mezinárodních srovnáních sice rozhodně neexcelují, ovšem také úplně nepropadají… Ovšem právě v tom je ten skrytý ďábel: vzdělávací systémy trpí ohromnou setrvačností – pokud dnes něco, s odpuštěním, zvořeme, projeví se to za deset, patnáct let… A když potřebné změny a vývoj ve školství určuje (zjednodušeně řečeno) ministr s průměrnou životností asi jeden a půl roku, navíc když neexistuje již zmíněná společenská objednávka, pak těžko očekávat nějaký koncepční a dlouhodobě promyšlený rozvoj.

Školy se pak zmítají pod náporem amatérských či lobismem vnucených nápadů, nemají existenční jistoty, neví, k čemu vést své kantory a kam směřovat žáky. Kroky, které se činí, postrádají delší horizont. Pokud se už nějaká koncepce objeví, pak není síla ji prosadit tak, aby nebyla aplikována toliko formálně (viz kupříkladu asi deset let starý pokus o změnu národního kurikula, takzvaný RVP).

To nezní moc pozitivně…

Školství se tak stává popelkou, která je léta řízena systémem „plácnutí do vody"! Začalo to INDOŠem, pak přišly RVP, v nedávné minulosti zase DUMy a dnes to jsou TABLETY DO ŠKOL. To je jen malá ukázka absolutních nesmyslů, které se tváří, že pro školství „děláme, co můžeme". Jenže – školu nedělá počítač, tablet v baťůžku každého mrněte či interaktivní tabule pomalu i na toaletách. Školu dělají lidé! Kupodivu!!!

Do škol zkrátka musíme dostat osobnosti – a zda tyto vzdělané, následováníhodné a opravdové osobnosti budou v ruce držet křídu či tablet, je v zásadě úplně jedno! Jenže my vrazíme peníze do těch tabletů – to se lépe „prodává"… A pak budeme přemlouvat velmi často hrubě demotivovanou kantorskou masu, aby na nesmyslně drahých vysoutěžených školeních se alespoň pokusila dohnat své žáky v jejich umění ty hračky ovládat… Možná, že to bude znít příliš tvrdě, ale obávám se, že mnohý český kantor se do podobných eskapád nevrhá s přesvědčením, že může vyšperkovat svoji práci s žáky, nýbrž právě s vidinou, že mu „alespoň na stole přistane ta vylobovaná elektronická hračka".

Tedy shrnuto: Něco málo může být v rodinách, ale hlavní příčinou je nerozumný systém (drahý, plýtvající, nemotivující). A ten systém je nerozumný proto, že neexistuje společenský tlak na zlepšení stavu. Školství není skutečným tahákem voleb, ani zdaleka školství není tím, co občané bezpodmínečně požadují „míti dobré"!