Problém tu skutečně je. Na jaře v roce 2013 maturovalo asi 91 000 prvomaturantů, z nich na podzim stále nemělo maturitu cca 14 000, což je 15,3 % (údaje CERMAT). Podívejme se, jak je možné přijímacími zkouškami na střední škole dosáhnout snížení. Předtím ovšem dvě poznámky:
- Autor tohoto příspěvku pokládá státní maturitu i záměr pořádat plošné přijímací zkoušky za zcela nesprávné a ve výsledku hrubě poškozující vzdělávání v Česku a celou logiku těchto úvah za nepřijatelnou. Mými postoji a jejich zdůvodněním se ale tento článek nezbývá, soustřeďuje se pouze na technickou a matematicky doložitelnou stránku vztahu přijímacích zkoušky a státní maturity.
- Následující výpočty se týkají predikční validity přijímacích zkoušek ve vztahu k úspěšnosti u maturity. Provádíme je na rozsáhlých datech z projektu Vektor, ve kterém jsou testováni žáci na začátku studia a na konci mj. z matematiky, českého jazyka a obecných studijních předpokladů. Analogické výpočty jsme provedli i na datech z přijímacích zkoušek, ty ovšem vykazují ještě menší stabilitu a predikční validitu, zřejmě proto, že je mezi nimi ještě větší časový odstup, vstupuje do nich větší stres, který se u různých dětí projevuje v různé míře. Do výpočtů nelze dobře zahrnout zkoušku z cizího jazyka, se kterou se u přijímací zkoušky nepočítá, ale u maturity je jednou z možností. Výpočty jsou také založeny na testech s velmi vysokou reliabilitou, jakou nelze u přijímacích zkoušek, ani u maturity předpokládat. To vše jsou faktory, které skutečnou predikční validitu přijímacích zkoušek vůči maturitě ještě dále snižují. Naše výpočty se tedy týkají jakéhosi ideálního stavu, ve skutečnosti by byly výsledky ještě horší. Pro srovnání, u testu OSP pracujeme s korelací výsledku 1. a 4. ročníku 0,74, u českého jazyka 0,62 a u matematiky 0,41, ale běžně predikční validita přijímacích zkoušek podle publikovaných studií vychází 0,35 až 0,50 (viz např. klasická meta-analýza Kuncel, Hazlett, Ones).
Výsledek: Namísto 91 000 maturantů bychom jich do maturitních oborů pustili jen 76 000. A co by se stalo u maturity? Bohužel namísto očekávaného prudkého poklesu, by těch, co neodmaturují, bylo stále 10 000. Je to sice lepší než 14 000, ale pořád je to hodně. A za jakou cenu? K maturitě jsme přes naše kritéria nepustili 15 000 dětí, bohužel z nich by 10 500 bylo bývalo odmaturovalo. Snížili jsme sice počet těch, kteří neodmaturují, o 4 000, ale za cenu toho, že jsme k maturitnímu studiu nepustili 10 500 těch, kteří by odmaturovali.
Možnost 2: Použijeme test OSP (Obecných studijních předpokladů). Do oborů směřujících k maturitě nepustíme žáky, kteří jsou v nejhorších 16 %. (16 % jsme zvolili proto, že tak bude počet těch, které nepustíme k maturitě, zhruba stejný jako v předchozím příkladu a k maturitě tedy zase půjde 76 000 žáků.)
Výsledek: Bude to lepší? Trochu ano. Tentokrát neodmaturuje jen 9 000, a počet těch, které jsme nesprávně vyřadili z maturitního studia je „jen“ 9 500.
Můžeme dál pak všelijak kombinovat test OSP, matematiku a český jazyk, ale nic lepšího nedostaneme. Ať děláme, co děláme, počet těch, co nakonec neodmaturují, zůstane velký, velký zůstane i počet těch, které k nematuritnímu studiu odsoudíme neprávem. Proč je vidět z následujícího grafu – ať posuneme svislou čáru kamkoliv, vždy bude v levém horním obdélníku (z nematuritního studia vyřazení neprávem) stejně nebo víc dětí než v levém dolním (z nematuritního studia vyřazení správně) a vždy také zůstane mnoho dětí v pravém dolním obdélníku (ke studiu je pouštíme, ale maturitu nesloží). Ještě upozorňuji, že graf vychází z velmi optimistického předpokladu, že korelace mezi výsledkem přijímacích zkoušek a maturity bude 0,63, reálně bude spíš 0,5 nebo 0,4 či dokonce 0,35.
Možnost 3: A co kdybychom si řekli, že maximální počet těch, co neodmaturují, nesmí být větší než 5 000 (zmenšujeme pravý dolní obdélník). Jak bychom museli nastavit hranici přijímací zkoušky? Při optimální kombinaci testu OSP (60 %), českého jazyka a matematiky (po 20 %), bychom nesměli k maturitě pustit 31 000 dětí! Maturovalo by tedy jen 60 000 dětí a z nich by 5 000 neodmaturovalo. Velké vítězství to není, protože nyní je neúspěšnost u maturit cca 15,4 %, a takto by byla 8 %, což je pořád dost. Ale přitom jsme neprávem odsunuli stranou 22 000 dětí, a počet úspěšných maturantů tak snížili ze současných 77 000 na pouhých 54 200.
Možnost 4: Řekněme, že „obětovat“ můžeme nejvýše 1 000 dětí, které k maturitě nepustíme, i když by je složily (zmenšujeme levý horní obdélník). V tom případě k maturitě na základě kombinace testů (OSP, MA, ČJ – jak to zkombinujeme je jedno, rozdíly jsou zde malé) nepustíme asi 2 000 žáků. A je jasné, že počet těch, kteří neodmaturují, se moc nezmění, klesne jen o 800. Otázka je, zda to odpovídá předpokládaným nákladům, úsilí a „obětem“.
Možnost 5: Nedělat nic (svislou čáru odstraníme).
Výsledek: Mluví se o tom, že v osmi krajích se plošné přijímačky už dělají. Jak to doopravdy: ve třech krajích jde pouze o přijímací zkoušky na gymnázia (příp. lycea), ve zbývajících jsou limity stanoveny především pro gymnázia a limity jsou pouze doporučené. Většinou se reálně uplatňují pouze v prvním kole přijímacího řízení a o odvolání nakonec většinou rozhoduje ředitel podle počtu volných míst. S výjimkou jednoho kraje, kde je tlak na ředitele silný, se tedy ve skutečnosti přijímací zkoušky uplatňují zejména tam, kde je větší počet přihlášených, než volných míst. K tomu také přijímací zkoušky mají sloužit. A druhá, mnohem menší role je preventivní, resp. osvětová. Naznačuje uchazečům, že studium na střední škole může být náročné. V praxi ve všech krajích dosud platí, že kdo chce studovat na škole ukončené maturitou, tak může.
A nakonec poznámka pro pracovníky vysokých škol: Vysoké školy jistě projekt pana ministra Chládka uvítají ;-). Kvalita maturantů se zavedením plošných přijímacích zkoušek nepochybně zvýší, tak jako se už zvýšila se státní maturitou, což vysokým školám jistě udělá velkou radost. To jim snad vynahradí skutečnost, že maturantů bude o dalších 10 000 méně, uchazečů o VŠ studium asi o 6000 méně, a tedy nakonec asi méně než míst na vysokých školách.
Převzato z autorova blogu v Aktuálně.cz
.png)
14 komentářů:
Dobrý den, že jsem tak smělá, ve kterém kvadrantu se nacházejí vaši současní klienti (žáci, jimž organizujete přijímačky) a ve kterých kvadrantech se dnes nacházejí ti vaši klienti, o které v budoucnu díky rozhodnutí ministra přijdete? Obávám se, že "Qui bono?" je nejpřesnější otázkou po motivech autora, ale třeba se mýlím. Nicméně současný postoj Scio chápu asi tak, že je přece nepěkné vraždit kočičky a Scio s tím nesouhlasí, ale když to holt po něm některé organizace chtějí, tak oni dokáží navzdory svému přesvědčení za nějaký peníz pořád pár kočiček povraždit. A teď jim to nějací ochránci kočiček chtějí upírat?
Kopíruji sem dva své komentáře k témuž z eduinského webu:
"Text vypadá naoko věcně, staví však na zcela chybných předpokladech a jen recykluje demagogické nesmysly. Příklad:
„Cestou k tomu má být stanovení minimální hranice pro to, aby žák mohl na maturitní studium nastoupit. Kdo ji nesplní, ten musí na odborné učiliště bez maturity nebo rovnou do práce, případně na pracovní úřad.“
O. Šteffl si asi nevšiml, že naše školství nezavírá cestu ke vzdělání na základě jedné neúspěšné zkoušky. Jednotný prvek v přijímačkách říká pouze to, že uchazeč o studium není V TÉTO CHVÍLI v jistém ohledu na studium připraven. I přijímací zkoušku lze opakovat za rok, nastoupit maturitní studium lze i po vyučení. Jinými slovy leccos se dá naučit, mezery v základním vzdělání je možné zaplnit, i proto, že motivace ke složení zkoušek může být v osmnácti úplně jiná než v patnácti, což také hraje nezanedbatelnou roli. Nevšiml jsem si, že by u nás někdo vyhlašoval politiku absolutní jednorázové selekce.
S tím souvisí, že čísla nezohledňují proměnu vztahu ke vzdělání, popř. proměnu přístupu k plnění povinností vůbec. Nikdy nebude panovat absolutní korelace mezi výchozími předpoklady a výkonem po několika letech. I ti, kteří byli u přijímaček úspěšní, či dokonce velmi úspěšní mohou skončit bez maturity, a naopak; viz výše.
Zdánlivě neprůstřelná čísla mají jednu zásadní vadu – nesrovnatelnost a nespolehlivost současného i minulého typu maturitní zkoušky. Platí to i pro nejspolehlivější část zkoušky – testy. Objevuje se dost signálů, mj. hlasů z řad přímých účastníků zkoušky, jež naznačují, že části žáků je umožněno získat potřebné body nepoctivě. K objektivnímu číslu se touto cestou nedobereme, ale můžeme odhadnout, že se tím úspěšnost zvyšuje v řádu několika procent. Pokud by byly testy plně spolehlivé, je velmi pravděpodobné, že by v nich „uvízli“ především žáci ze skupiny, kterou by jednotný prvek v přijímací zkoušce ze studia vyřadil; tím spíše, že test z ČJL je zjednodušeně řečeno zčásti zaměřen na orientaci v textu a nesouvisí tedy s konkrétním učivem – nedá se na něj „nadrtit“.
Málo spolehlivé jsou výsledky z ČJL a CJ tam, kde za výsledky ručí pouze školy. Nebudu poxté opakovat, co k této situaci vede, nicméně konstatuji, že minimálně dalších několik procent žáků by při správném metodickém postupu při hodnocení maturitu nesložilo.
Argumentace O. Šteffla je v mnohém poučná – ukazuje zásadní slabiny toho přístupu k maturitě, který ignoruje nutnost srovnatelnosti a objektivizace zkoušky. Poučná je i v tom, že O. Šteffl zřejmě vůbec nechápe skutečnost, že u maturity nejde – nemělo by jít – o hru s čísly, s nastavením počtu maturujících, ale o vzdělání, o nastavení jisté úrovně vzdělanosti. Tu si nelze vycucat z prstu, lze ji stanovit na základě jistých kritérií a konkrétní zkušenosti s jejich naplňováním. Ale něco tak náročného skutečně nemohu po O. Štefflovi chtít."
Komentář II:
"Ještě několik poznámek:
Těžko lze předpokládat, že by stát přešel z dnešního extrému (studuje, kdo chce) k extrému jinému, totiž plánovaný počet maturantů rovná se počet přijatých; vždy se bude uvažovat z hlediska uchazečů velkoryseji.
Část vysokých škol dnes neposkytuje vysokoškolské vzdělání, nýbrž rozšiřující a prohlubující vzdělání na středoškolské úrovni. Podobně je tomu u škol středních. Touto cestou by se také měly ubírat úvahy o vzdělání a vzdělávání – nabídka by měla odpovídat schopnostem populace; nivelizace maturity a vysokoškolského diplomu nic dobrého nepřinesla, naopak vnesla do vzdělávání chaos.
Možné smysluplnější schema:
základní vzdělání
čistě praktické (učňovské) vzdělání
učňovské vzdělání s rozšířenou teoretickou (všeobecně vzdělávací) výukou / středoškolské vzdělání (střední škola zakončená základní úrovní závěrečné zkoušky)
středoškolské vzdělání (střední škola zakončená maturitou – vyšší úrovní závěrečné zkoušky)
rozšiřující a prohlubující středoškolské vzdělání („nástavba“)
vysokoškolské vzdělání.
Formulace jsou pracovní, vytvořené bezprostředně pro tento příspěvek."
Pane kolego Soukale, text Ondřeje Šteffla prezentuje matematický model pro schopnost odhadnout úspěšnost či neúspěšnost u maturity.
To znamená:
Neřeší, jakou formou maturita probíhá, ze současné praxe státní maturity bere jen podíl neúspěšných jako parametr modelu.
Nezabývá se tím, jak by měla správně státní maturita vypadat, protože v tuto chvíli se o zásadních změnách neuvažuje, tudíž model musí vycházet ze současného stavu.
Neřeší, nakolik se u maturity podvádí (že data nasvědčují opisování v nezanedbatelné míře, již Scio před časem publikovalo), protože model vychází z dat testování Vektor, kde se sice jistě také opisuje, ale v podstatně menší míře. Koneckonců predikční validita je také parametrem modelu a lze simulovat počty žáků v kvadrantech pro různé hodnoty.
Není korektní vytýkat textu, že pomíjí další aspekty maturity, pokud jasně deklaruje, že takové ambice nemá.
Těch pět Štefflových možností čili verzí mi připomělo píseň Golem:
O zániku jeho jsou dvě verze,
ze kterých uvádím jenom dvě.
Podle jedné do té vody skočil,
namočil se, pak se rozmocil.
Podle druhé nejdřív se rozmocil,
namočil se a pak tam skočil.
Nevím, která z těhletěch dvou verzí bude verze pravděpodobná.
Nejpravděpodobnější je třetí,
která je těm dvěma podobná.
Podle ní se Golem nerozmočil,
jen se namočil a vyskočil,
jenže vono začlo náhle pršet,
takže se přece jen rozmocil.
Je tu ovšem ještě verze další,
tuším, že je čtvrtá v pořadí.
Je to sice verze trochu starší,
já však myslím, že to nevadí.
Vona totiž tahle čtvrtá verze
předešlé tři verze nahradí,
proto právě, když vám ji neřeknu,
tak to skoro vůbec nevadí.
Je tu ovšem ještě verze pátá,
ale ta není doložená.
Podle ní ta teta byla táta
a Golem byla jeho žena.
Podle této verze celý příběh
úplně by se nám otočil,
takže bude nejlíp míti za to,
že se Golem přec jen rozmočil
Myslím, že článkem se nemá cenu zabývat. Pan Šteffl tady předvádí klasický marketingový trik, kterým se snaží znevěrohodnit komerčního soupeře přes odborný rozbor neexistujícího problému ("jen my jediní, kteří to umíme, víme, že je to špatně a ostatní jsou blbci"). Toto se mnohokrát dělo okolo státní maturity, teď jsou to přijímačky.
Všechny debaty o školství ztroskotávají na tom, že obsah toho, co se ve školách učí, je vnímán zcela samozřejmě jako pouhá příprava na povolání, nikoli na život. Dochází současně k terminologickému zmatku. Vzdělání je totiž přípravou na život, na výkon povolání stačí buď odbornost či odborný výcvik. Bohužel dnes ani kvalitní odborník nemá úspěch na trhu práce jistý. A navíc nemusí být ještě automaticky vzdělaný. Hezkou ukázkou je řada politiků s vysokoškolským diplomem. Měli bychom si napřed ujasnit, co je to vzdělání a zda ho ještě vůbec chceme. Zdaleka si tím nejsem jistý.
Paní Mouchová, z čeho usuzujete, že se v článku řeší neexistující problém? Podle vyjádření pana ministra mají přijímačky sloužit právě k eliminaci těch, kteří by pak neodmaturovali. Skutečným problémem je, zda něčeho takového jsou přijímačky technicky schopny (neboli odborně problém predikční validity). A o tom článek je.
To ale máme docela velký problém, protože na vstupu systém ošetřit nechceme (jednotné přijímačky - fůůůj) a na druhé straně se divíme, že na konci studia máme x tisíc studentů, kteří maturitu nezvládnou. Za komančů to bylo jasné. Do systému bylo vpuštěno minimum prvků (VŠ cca 5-7%, SŠ 30%) na základě tvrdého síta na vstupu a odpad byl relativně (vzhledem k dnešku) malý. Ale dnes na SŠ i VŠ pustíme každého, kdo chce a divíme se, že to nedávají. Jako hlavní argument je, že to studium je úplně špatné a dělají se tam věci, které nikdo nepotřebuje. A teď připusťme možnost, že se na školách začne učit opravdu to co lidé k životu potřebují. Na jaké úrovni - aby to zvládli všichni? Nebo jak dnes 80%. Upřímně - to není valná úroveň a debata se povede opět. Protože opět bude nezanedbatelné procento těch, co to nezvládnou. Tak jak z toho ven?
Pane Hučíne,
probléme je právě to, že text jisté ambice má, s čímsi polemizuje, uvádí razantní soudy. Ty jsou ovšem bez řádné analýzy okolností, za nichž "vznikají", nesprávné.
přijímačky sloužit právě k eliminaci těch, kteří by pak neodmaturovali
Eliminace... jak nehezké slovo v souvislosti s člověkem. Odstranění z důvodu předvídání nahodilostí někdy v budoucnosti.
Kdejaký ministr si říká kdeco. O taková prohlášení bych se radši neopíral, ale také bych se proti nim až tak moc nevymezoval. Člověk by pak mohl být za tatrmana raz dva. Tedy:
1. Přijímací zkoušky nemají mít ambici rozeznat, kdo by mohl neuspět u maturity, ale kdo právě ve v době této zkoušky nenaplňuje mnoho předpokladů se k nim začít prostudovávat.
2. Ono přijímací vyloučení, a opakuji to po tísící, není doživotní. Nezadaří-li se teď, pak kdo má doopravdy zájem, může to zkusit příště, a mezitím na sobě trošku popracovat.
3. Je až s podivem, jak se taková prkotina dá nepochopit, a pak, jak se toho nepochopení chce pozneužít.
právě ve v době
To 've' si, prosím, šktrněte.
Ještě se chtělo napsat:
'4. Je až úsměvné, že z jedné strany se poukazuje na prachbídnou úrověň středních škol, a ze strany druhé je vyvíjena až nezřízená snaha na takové školy dostat co nejvíce dětí.
Hloupost nebo úmysl?'
Ale nenapíše se. I Pytlici mají svoji úroveň.
Pane Hučíne, už jsem se o tom jednou zmínila, ale ráda to zopakuji. Kromě toho, že skorodoktor trpí poměrně vážnou psychickou poruchou, je extrémní populista. Je to prototyp ultrapragmatického politika, který pro domnělý politický profit udělá jakoukoli pitomost či nehoráznost bez ohledu na věcné následky (které ho ostatně vůbec nezajímají). Zavedení jednotných přijímaček působí na veřejnost dobře, zvlášť, když je opentlí rádobychytrými bláboly. Ale rozhodnutí nechává na ředitelích. Něco jiného by bylo, kdyby to rozhodnutí udělal stát - tedy Chládek. Mezi těmi, kdo to odskáčou, je polovina voličů ČSSD. Takže to raději nechá na jiných. Situace stejná, jako nyní. Proč by skorodoktor tahal kaštany z ohně za někoho jiného?
Nerozumím jedné věci. V 15 letech nebudeme dělat přijímačky, protože ti ztrémovaní,psychicky labilní a jinak indisponovaní jedinci se na školu nedostanou a zaklapnou si tím poté vrátka. jenže totéž by se dalo říci i o maturitě. Také tu může někdo argumentovat, že zrovna v době maturity byl psychicky mimo, neměl svůj den. A později co na vysoké? Také zrušíme zkoušky a státnice?
Pokud by byla možná oprava u každé z těchto zkoušek, tak klidně beru i ty na střední. Byla tu někde polemika, že škola má připravovat na život. A v životě si nikdo nevybere čas a místo, kdy bude muset řešit nějakou krizovku. Bude ji muset řešit a basta. Buď uspěje nebo ne. Všichni to známe. Tak proč pořád dětičkám ty cestičky umetáme. Budou se potom umět poprat se životem? Dnešní doba se kasá vyspělostí. My ale děti tlačíme svým chováním k nedospělosti. Doba rozhodování o sobě se stále posunuje a je to znát i v tom, jak děti rádi využívají svých poskoků - rodičů do pozdního věku,místo aby se postavily na vlastní nohy. Troufám si tvrdit,že žádná doba nebyl příznivá k mladým. Vždy to nějak zvládali. A nejvíc se toho člověk naučí o životě, když se s ním pere. Není to příjemné,ale potřebné.
Okomentovat