Česká škola: Bořivoj Brdička: Technologická transformace vzdělávání podle Prenského

Zpráva o obsahu studie Marca Prenského o integraci technologií do vzdělávacího procesu, jež je stěžejním materiálem popisujícím vizi stojící za americkým portálem Edutopia.

Marca Prenského by měli čtenáři Spomocníka již dobře znát. Je to světoznámý odborník na výukové využití počítačových her, který zavedl rozdělení populace na digitální imigranty a domorodce, o němž se již přes 10 let živě diskutuje (viz Technologie jako příčina vývojové nespojitosti). Původně bylo toto rozdělení vnímáno jako předěl mezi generací starší (rodiče, učitelé) a tzv. „síťovou“. Toto rozdělení nebylo nikdy ostré a jednoznačné. Postupem času došlo u chápání rozdílů v přístupu k technologiím ke značnému posunu. Dnešní pohled na věc velmi pěkně popsal David White - Jste rezident nebo návštěvník?.

Jedním s mimořádně zajímavých míst, kde hledá Spomocník zdroje inspirace, je americký portál podporující zavádění moderních metod využití vzdělávacích technologií v praxi - Edutopia (naposledy Online Learning podle Edutopia). Jako jeden ze základních nosných dokumentů je zde zveřejněna Prenského esej Shaping Tech for the Classroom s podtitulem Školy 21. století potřebují technologie 21. století, jejíž obsah velice srozumitelně přibližuje problematiku transformace vzdělávání v důsledku integrace technologií do výukového procesu. Tuto integraci často chápeme jako proces inovační, jemuž jsme se již též opakovaně věnovali – např. v článku Difuze technologií ve škole 21. století. Prenského esej velmi pěkně doplňuje pohled na to, jak tato inovace probíhá. Určitě bude stát za to, seznámíme-li se s ní trochu podrobněji.

Podobně jako často používaný difuzní model učitele definovaný původně již na počátku 90. let v rámci projektu ACOT (1. nutnost, 2. mistrovství, 3. vcítění, 4. inovace) a difusní model celé školy podle BECTA aplikovaný v Profilu Škola²¹ (1. začínáme, 2. máme první zkušenosti, 3. nabýváme sebejistoty, 4. jsme příkladem ostatním), i Prensky definuje 4 stupně vedoucí k plné integraci technologií:

Nahodilé pokusy.

V první fázi vývoje se podle Prenského technologie ve školách využívají zcela bez přípravy, bez plánu a bez vize, jak se to zrovna hodí. Tu a tam se třeba vezme třída do počítačové učebny, aby žáci vyzkoušeli právě objevený program nebo online aplikaci, do některých tříd se instalují interaktivní tabule, i když s nimi učitelé neumějí zacházet. Technologie jsou dětmi využívány mimo školu nesrovnatelně více a hlavně docela jinak než ve škole. Pro integraci technologií neexistuje společná vůle.

Staré cíle starými metodami.

Objeví-li se nějaká nová technologie, máme vždy tendenci pokoušet se aplikovat ji do stávajících postupů. Můžeme připomenout např. ručně domalovávané ilustrace v prvních Gutenbergových výtiscích bible, nebo když televizní nadšenci realizovali první přenosy z divadla tak, že umístili jednu kameru na nejlepší místo v hledišti a snímali scénu tak, jak ji vidí divák. Jistě si umíte představit i jiné podobné příklady, kdy technologie přinesly zefektivnění dříve běžného postupu, ale nikdo si na počátku nedokázal představit, že dovolují dělat věci i docela jinak.

Něco podobného můžeme pozorovat při zavádění vzdělávacích technologií. Staré učebnice převádíme do elektronické podoby, testy, které mají zcela tradiční formu, chceme dělat na počítači, dokumenty s digitalizovanými původními výukovými materiály posíláme žákům jako soubory. Vytváříme celé nové online kurzy, které ve skutečnosti kromě snadnější dostupnosti nic nového nepřinášejí.

Zakořeněné zvyklosti nutící učit postaru i s využitím technologií vedou k zákazům, blokování, kontrole a potřebě co největšího řízení výukového procesu. Celou řadu činností, jež ve skutečnosti mohou být výukově užitečné a budují kompetence pro život v dnešním světě potřebné, nelze za těchto podmínek vůbec realizovat. Rozpory mezi využitím technologií ve škole a mimo ni se prohlubují a vedou ke značné frustraci žáků.

Staré cíle novými metodami.

Jen nemnohé školy dospěly do fáze, v níž lze hovořit o systematickém zavádění nových postupů. Technologie jim dovolují použít takové aplikace, které zlepšují výukové výsledky. Patří sem například prezentace ve formě animací či videí, simulace různých fyzikálních či jiných dějů, systémy na modelování, budování virtuálních světů, výukové hry apod. V těchto prostředích dochází k tomu, že místo tradičního přenosu hotových poznatků od učitele k žákům, jsou znalosti a zkušenosti vytvářeny hledáním řešení problémů a děláním vlastních závěrů – třeba metodou pokus-omyl. Žáci se tak dostávají do role jakýchsi samostatných výzkumníků.

Jedná se o docela nové (nebo, chcete-li, experimentální) postupy, které jsou implementovány učiteli se záměrem naplnit výukové cíle (standardy), jež zůstávají po mnoho generací téměř beze změny. Jejich obsah odpovídá tomu, co si o výukových cílech myslí didaktici, učitelé a většinou i rodiče, kteří si neumějí představit školu úplně odlišnou od té, do níž sami chodili.

Nové cíle novými metodami.

K tomu, abychom dokázali pochopit, jak si Prensky představuje vrcholnou fázi difuze technologií v procesu vzdělávání, musíme si nejprve připomenout, jak vysvětluje rozdíl mezi digitálním „domorodcem“ a „imigrantem“. Digitální domorodec je jedinec, jehož myšlení je od útlého mládí formováno užíváním technologií tak, že jejich přítomnost vůbec nevnímá (viz Vliv technologií na děti prudce roste). Toho nelze dosáhnout jinak, než osobním kontaktem s počítačem (dnes samozřejmě mobilním) formou 1:1. Jeho myšlenkové procesy jsou ovlivněny natolik, že je schopen zcela přirozeným způsobem okamžitě najít nejvhodnější způsob nasazení technologií při řešení libovolného problému (srovnej s technologickým determinismem u Kanuky – viz Psychologické aspekty vzdělávacích technologií).

Celý článek v spomocnik.rvp.cz