Karel Kaprálek: Základní školy praktické – mýty a realita

O základních školách praktických, dříve zvláštních školách, se v poslední době v médiích hojně diskutuje i informuje. Bohužel většina informací je emociálně zabarvena a je zkreslena.


I současný přístup ministerstva školství působí dojmem minimálně neinformovanosti o podstatě i genezi současného stavu tohoto typu škol. 

Základním mýtem, který  zkresluje pohled na praktické základní školy, je předpoklad, že jsou odjakživa určeny žákům s mentálním postižením, tedy dětem s IQ méně než 70 bodů.

Zvláštní školy ale nikdy pouze těmto žákům určeny nebyly. Stalo se tak pouze formálně až souběžně s novým školským zákonem v roce 2005.

V předchozím školském zákoně bylo obecně stanoveno, že  ve zvláštní škole se vzdělávají žáci, kteří se nemohou z rozumových důvodů s úspěchem vzdělávat na základní škole. Tato definice korespondovala s realitou a byla výstižná. S novým školským zákonem a následně s názvem přílohy k rámcovému vzdělávacímu programu se mentální postižení najednou objevilo jako pevná součást definic těchto škol. Důvod, proč byly školy takto chybně (a v rozporu se svou činností) definovány, byl motivován snahou odboru speciálního školství MŠMT zachovat snížený počet žáků ve třídě a udržení těchto škol v systému speciálního školství. Současná interpretace této změny, z které vyplynulo obvinění škol z porušení zákona a hrozba sankcí je zpětná a vznikla až v současnosti. Dokladem toho je, že MŠMT celých pět let, co je nový školský zákon v platnosti, školy prostřednictvím ČŠI kontrolovalo a na žádné pochybení v této věci neupozornilo.
Důsledkem legislativní změny z roku 2005 je zásadní rozpor. Příloha RVP  pro žáky s lehkým mentálním postižením byla vytvořena na základě dlouholetých zkušeností se vzděláváním žáků s podprůměrným a hraničním intelektem na zvláštních školách a proto s možnostmi mentálně postižených žáků nekoresponduje a běžný žák s mentálním postižením není schopen vzdělávací program vytvořený na základě této přílohy úspěšně absolvovat.

Vzhledem k personálnímu obsazení speciálními pedagogy a nízkému počtu žáků ve třídě praktické školy samozřejmě úspěšně zvládaly a zvládají na základě individuálního přístupu a individuálních vzdělávacích plánů úspěšně vzdělávat i žáky s lehkým a středním mentálním postižením, s kombinovanými vadami, s autismem či s poruchami chování. To však nic nemění na faktu, že náročnost vzdělávacího programu je nastavena pro rozumově podprůměrné žáky bez mentálního postižení.

Z hlediska této skupiny žáků byla příloha rámcového vzdělávacího programu pro základní školy určená základní školám praktickým (RVP ZV LMP) výrazným krokem vpřed. Stejně jako u běžných základních škol uvolnila ruce pedagogům, zvýšila počet vyučovacích hodin, umožnila zařazování volitelných a nových předmětů, přelomově ale logicky zavedla i do tohoto typu škol cizí jazyk. Celkově posunula vzdělávání výše uvedené cílové skupiny do té míry běžné základní škole, jak jen to je reálně možné, s úmyslem umožnit žákům maximální rozvoj v rámci jejich možností. Zároveň legislativa logicky stanovila, že tyto školy poskytují základní vzdělání, čili vzdělání formálně shodné s běžnými základními školami.

Proč by měly základní školy praktické existovat a být zařazeny v systému speciálního školství, když jejich žáci zčásti nemají mentální postižení? Odpověď je jednoduchá. Protože už žák s inteligencí v pásmu výrazného podprůměru vzdělávací program běžné základní školy nezvládne. Navzdory hojně opakovaným „pedagogickým mýtům“ zde nepomohou žádná podpůrná opatření. Nezvládne ho ani při navýšení počtu hodin ani při opakování ročníků ani za pomoci asistenta. Dosažení klíčových kompetencí na úrovni požadované rámcovým vzdělávacím programem pro základní vzdělávání je nad rámec možností těchto žáků. Tato skupina žáků, zčásti přestupující do základní školy praktické, má problémy nejen s mechanickou pamětí, ale především s logikou a schopností aplikací naučené látky. Ve schopnostech aplikace naučeného je také jejich hlavní a nepřekonatelný limit. Dalšími rysy, které obvykle komplikují jejich vzdělávání, je nízká schopnost až neschopnost samostatné práce, nízká motivace pro vzdělávání a snížená ochota překonávat překážky při svém osobním rozvoji. Vysoké množství žáků základních škol praktických jsou i žáci, jimž vzdělávání spolu s podprůměrným intelektem komplikuje neschopnost soustředění na podkladě ADHD. 
Na základních školách ve velkých kolektivech tito žáci zcela zákonitě selhávají a jejich vývoj bez intenzivní individuální péče stagnuje. Jejich vzdělávání vyžaduje v mnohých ohledech zcela jiné postupy než výuka žáků s průměrnou a nadprůměrnou inteligencí.

Podstatný fakt, o kterém se dnes z nepochopitelných důvodů nemluví, je skutečnost, že pro úspěšnost ve školním vzdělávání je testy měřitelná inteligence jen jedním z mnoha faktorů, faktorem jistě důležitým, nicméně ne zcela zásadním. Kriterium mentálního postižení jako jediné podmínky pro možnost speciálního vzdělávání třídí děti nepřirozeným a nelogickým způsobem.

Co základní škola praktická  nabízí? Žáci se vzdělávají v kolektivech do deseti žáků, výuka je zajišťována kvalifikovanými speciálními pedagogy, individuální vzdělávací plán je běžně používán jak pro žáky se specifickým postižením, tak pro žáky z hlediska školního vzdělávacího programu nadané. Školní vzdělávací program kopíruje strukturou i obsahem základní školu, ovšem konkrétní probíraná látka je kvalitativně i kvantitativně modifikována v souladu s potřebami a především reálnými možnostmi žáků. Rámec této modifikaci dalo MŠMT.

Základní  škola praktická tedy není, jak z výše uvedeného vyplývá, nezákonné zařízení sloužící segregaci a ubližující dětem, ale naopak zcela mimořádná služba poskytovaná naším systémem školství, která umožňuje žákům s podprůměrným a hraničním intelektem dosáhnout vzdělání dle jejich maximálních možností za zcela nadstandardních podmínek.

Druhý též velmi podstatný mýtus je ten, že rodiče či žáky je možno nějakým způsobem donutit k docházení do základní školy praktické. V našem současném školském systému nelze rodiče nijak přimět ke změně základní školy ani k přestupu do speciálního školství, ze žádné základní školy nelze jakéhokoli žáka vyloučit.
Zařazení do ZŠ  praktické není automatické nikdy. Podmínkou je doporučení  pedagogicko-psychologické poradny a především písemná žádost rodičů. Bez osobní iniciativy rodiče, který se svým dítětem obejde poradenské zařízení a lékaře a dostaví se s písemnou žádostí do ZŠ praktické, není přestup žáka možný.

V návrhu nové vyhlášky MŠMT o speciálním vzdělávání se objevila formulace zakazující přijímat do tohoto typu školy žáky bez mentálního postižení. Vejde-li tato vyhláška v platnost, znamená to nejen faktický konec tohoto segmentu školství, ale výrazné omezení práv žáků. Především žáci s výrazně podprůměrnou inteligencí bez dalšího zdravotního postižení nebudou mít jinou možnost, než setrvávat v pro ně nezvládnutelném programu základního vzdělávání, bez možnosti jakýchkoli úlev typu individuální vzdělávací plán. Tito žáci jsou totiž z pohledu školské legislativy bez postižení a na speciální vzdělávání nemají nárok.


Přijetím vyhlášky ztratí  i žáci s jiným než mentálním postižením, pro které není základní škola zvládnutelná a nevyhovuje jim individuální integrace, možnost volby a  právo vzdělávat se podle jim vyhovujícího vzdělávacího programu ve speciální škole. Samozřejmě pak stát ušetří na výdajích na vzdělávání této skupiny žáků. Rozhodně to ale nebude krok vpřed.

V této souvislosti je poměrně zajímavé, že školy pro žáky vyžadující zvláštní péči mají být v rámci sjednocení základního školství utlumeny či zrušeny, přičemž právo na existenci ve svém důsledku obdobným způsobem segregujícím víceletým gymnáziím nikdo neupírá, ani jim nikdo nediktuje, jaký inteligenční kvocient musejí mít jejich žáci. Je zde,  stejně jako dříve ve zvláštních školách, hlavním kriteriem školní úspěšnost. Jako by právo vzdělávat se způsobem, který jim vyhovuje, měli pouze nadané děti sociálně vysoce postavených rodičů. Je to vysvětlitelné tím, že děti se speciálními vzdělávacími potřebami a jejich rodiče netvoří tak mocnou loby jako zastánci víceletých gymnázií, elitních jazykových škol a podobných zařízení.

Třetí a poslední  mýtus, který bych rád uvedl na pravou míru, je obecné přesvědčení, že základní školy praktické jsou příčinou špatné umístitelnosti a malé konkurenceschopnosti svých absolventů na trhu práce. Tady se zaměňuje příčina a důsledek. Hlavním problémem absolventů jsou především jejich vlastní limity, a to limity rozumové i morální a hodnotové. Úspěšný absolvent základní školy praktické má s pohledu získaných kompetencí předpoklady uspět na středním odborném učilišti mezi absolventy základní školy. Vyžaduje to však od něj vůli a maximální snahu, protože se vrací z relativně hodně chráněného prostředí speciálního školství do dravého hlavního proudu vzdělávání. Samozřejmě se mu nabízí i srovnatelná škála učebních oborů na učilištích speciálních.

Vzhledem k splnění povinné školní docházky však nikdo nemůže žákovi střední školy nařídit, aby do střední školy docházel. Mnozí bohužel využívají své svobody a odcházejí s vidinou rychlého výdělku nekvalifikovaně pracovat. Tento problém je ale složitější a žádná základní škola ho nevyřeší.

Případný zánik většiny základních škol praktických může vést logicky i k návaznému zániku části speciálních středních škol a učebních oborů, čímž se opět sníží pro žáky s podprůměrnou a hraniční inteligencí možnost získání kvalifikace.

Srovnávat vzdělávací  úspěšnost žáků základních škol a základních škol praktických na dalších stupních škol je stejně nelogické  jako srovnávat vysokoškolskou úspěšnost žáků základních škol a víceletých gymnázií. Jedná  se zde o skupiny se značně rozdílnými vzdělávacími předpoklady.
Naopak zajímavý  by byl průzkum srovnávající  kvalitu získaných klíčových kompetencí  úspěšného žáka základní  praktické školy a neúspěšného žáka běžné základní  školy. 


Celý systém našeho speciálního školství je navzdory osočování ze všech stran vybudován velmi velkoryse. Disponuje dlouholetou tradicí, vynikajícími personálními i materiálními podmínkami. Zrušit jej je jednoduché, znovu vytvořit prakticky nemožné. Naší legislativou je zcela správně nastaveno, že žák i rodič mají  právo zvolit individuální integraci v běžné škole.


Proč  chceme ale dělat krok zpět a brát jim právo individuálně se rozhodnout se pro vzdělávání ve škole speciální?