O tom, že školy jsou spíše vězení, než herny, víme z vlastní zkušenosti asi všichni. Jako rodiče a prarodiče už ale také tušíme, kde je chyba, a divíme se, že „stát“, tedy odpovědné ministerstvo, nic nedělá. Jen netušíme, že i dnes panuje na mnoha školách drezůra.
John Taylor Gatto, americký učitel (který byl dvakrát vyznamenán titulem Učitel roku ve státě New York), napsal třeskutý článek o „přízraku státních škol“. Pokusil se především vypátrat původ školního systému, a dospěl, kupodivu, k týmž začátkům, na kterých dodnes staví i český školní systém: tedy k pruskému rozhodnutí z roku 1819 zavést „centralizované školství, které bude vychovávat poslušné vojáky pro armádu, poslušné horníky do dolů, správně podřízené státní úředníky, správně podřízené kancelisty pro průmysl a občany podobně smýšlející o významných problémech.“
Dál volně vybírám z článku amerického učitele roku, čtěte pozorně:
O třicet let později tento systém přijali i v USA. Účelem pruské školy, do které chodilo 92 % dětí, ale od počátku nebyl jejich intelektuální vývoj, ale socializace v poslušnosti a subordinaci. Myšlení bylo ponecháno studentům reálných škol, navštěvovaných 8 % dětí.
„Jak se mohl pruský systém, dělající z dětí hlupáky, udržet v amerických školách?“, ptá se dál Gatto, a sleduje další vývoj: v průběhu 19. století cestovaly do Pruska a dalších částí Německa tisíce a tisíce mladíků z prominentních amerických rodin a přinášeli domů, do země v níž byly takové akademické hodnosti neznámé, doktorské tituly (PhD). Tito muži zabrali vrcholné pozice v akademickém světě, ve výzkumu a ve vládě do té míry, že ti, kteří v Německu nestudovali, nebo nebyli přímými žáky nositelů německého PhD, neměli šanci se uchytit. Prakticky každý ze zakladatelů amerického školství podnikl pouť do Německa, a mnozí z těchto lidí napsali široce cirkulující zprávy vychvalující teutonské metody. Roku 1889 byla úroda připravena k sklizni. V tomto roce mohl William Torrey Harris, vládní zmocněnec pro vzdělávání v USA, železničního magnáta Collise Huntingtona ujistit, že „americké školy jsou vědecky dimenzovány tak, aby bylo zabráněno poskytování zbytečně velkého vzdělání… Průměrný Američan se musí pokorně spokojit se svou životní rolí, protože se nebude ani pokoušet přemýšlet o jiném postavení.“
Nepřipomíná vám to něco? Jistý John Dewey roku 1896 prohlásil, že samostatní na sebe se spoléhající lidé v budoucí kolektivní společnosti představují kontraproduktivní anachronismus. „V moderní společnosti,“ řekl, „budou lidé charakterizováni společenstvem - ne svými individuálními schopnostmi. V takovém světě jsou ti lidé, kteří příliš brzy hodně čtou, nebezpeční, protože je to soukromě posílí, příliš mnoho vědí a umí si sami zjistit, co zatím nevědí, aniž by přitom brali ohled na experty.“
Nepřipomíná vám to něco?
Bertrand Russell přitom jednou řekl, že americké školství patří k nejradikálnějším experimentům v lidské historii, během nějž Amerika, po zralé úvaze, upřela svým dětem nástroj kritického myšlení. Co by řekl na české školství v posledním půlstoletí?
„Když děti chcete naučit samostatnému uvažování, začnete s nimi zacházet vážně už když jsou malé, přidělíte jim povinnosti a předáte jim odpovědnost, hovoříte s nimi upřímně, dopřejete jim soukromí a uděláte z nich čtenáře, aby se hned od počátku mohly seznamovat s myšlenkami významných myslitelů. Tedy v případě, že je chcete naučit myslet. Neexistuje však žádný důkaz, že právě toto byl záměr státu od začátku povinného školního vzdělávání“, dodává zkušený a „nevyhořelý“ John T. Gatto. Mimochodem, podobné je to s (druhdy povinnou) docházkou do mateřské školky. Když Friedrich Fröbel, vynálezce mateřské školy v Německu v 19. století, začal prosazovat svou myšlenku, neměl na mysli „zahrádku pro děti“, ale metaforu učitelů jako zahradníků a dětí v roli zeleniny. “Mateřská škola vznikla jako způsob, jak ještě dříve přerušit vliv matek na vlastní děti,“ tvrdí John T. Gatto, který přestal učit.
Vlasta Parkanová, senátorka, ex ministryně a matka dnes již dospělé dcery, v jednom rozhovoru prohlásila: „Nepřestanu v životě litovat, že jsem dceru dala do jeslí a pak i do školky. Dneska to zpětně považuji za zločin.“ A na vysvětlenou dodává: „Neustála jsem tehdejší tlaky a názor, že žena, která nic nedělá, je příživnice.“
Arogance učitelů (a s ní spojené ponižování žáků a drezůra) ovšem nezmizela ani v 3. tisíciletí. Jeden z důsledků? Školu v Emsdetten, nedaleko západoněmeckého Münsteru, přepadl její bývalý žák. O přestávce vtrhl na dvůr reálky a začal střílet kolem sebe, několik osob zranil a nakonec spáchal sebevraždu. Na internetu zanechal zprávu, ve které uvádí, že nenávidí lidi a školu, kam chodil. „Jediné, co jsem si ze školy odnesl, bylo to, že jsem k ničemu,“ stojí v textu na internetu, který zanechal pachatel.
Nepřipomíná vám to něco? Pokud si totiž my pamětníci nalháváme, že dnes už je to jiné, nemáme tak docela pravdu. V LN vyšel (20. 11. 2006) článek o tom, že zatímco dříve byly hodiny tělocviku spíše vojnou (s nástupy a píšťalkou a prostnými), „dnes už prý nic takového neexistuje, tvrdí tělocvikáři. Přednost dostávají různé hry, například florbal, softbal, jízda na kolečkových bruslích, aerobic nebo posilování, prostě to, co děti baví… Tělocvikáři se dnes už těmi limity řídit nemusí.“
Druhý den se ozvala čtenářka: „Líčení zajímavých hodin tělocviku…mne vskutku pobavilo. Mé zkušenosti jsou opačné. Mám dceru v 6. třídě zkladní školy a nejlepší známky z tělocviku má právě z těch nástupů. Z ostatních disciplín má jen trojky, čtyřky a pětky. Předesílám, že bez problémů zvládá jízdu na i-line bruslích, plave, jezdí na horském kole, několik let cvičí aerobik. Ale nevejde se do požadovaných limitů… resumé je, že si už dcera zvykla a při dalším přívalu pětek (loni jich měla za pololetí asi sedm) se již nehroutí.“
Co se tedy změnilo? Přístup mnoha učitelů (v tomto případě tělocvikářů) asi nikoliv. Staré psy novým kouskům nenaučíš, že? S hrůzou jsem na vlastní oči (v rámci občasných přednášek) zjistil, že i v dnešních školách se nesmí běhat po chodbách, že osmnáctileté studentky před maturitou netuší, co to je jóga, a že existuje i jiný zdroj informací než televize Nova. Jenže ona to není zase až tak jejich chyba: za zdmi jejich škol se zastavil svět i lidský a společenský vývoj jejich učitelek v předdůchodovém věku (učitele jsem za dlouhá léta neviděl). Jak vidno z výše uvedených případů, drezůra (nejen) i na našich školách stále existuje.
Bohužel, i u nás stále platí výrok Bohuslava Blažka: „Školy jsou továrny na poškozené výrobky“.
A drezůra, která na nich panuje, nezmizí, když před ní zavřeme oči.
Vlastimil Marek
0 komentářů:
Okomentovat