Odpověď se sama nabízí: Přece dětem. Nebo jejich rodičům? Měly by sloužit i učitelům. V poslední době však začínám mít pocit, že pedagogicko-psychologické poradny neplní ani jednu z těchto rolí. Vede mne k tomu několik příkladů ze školní praxe.
Příběh dyskalkuličky
Klára je jedna z mých nejlepších žákyní v 9. ročníku. Učím ji fyziku, předmět u dívek málo oblíbený. Proto mne překvapilo, že je vedena třídní učitelkou jako dyskalkulička. Pátral jsem, kdy jí byla porucha diagnostikována – stalo se tak již na 1. stupni základní školy na doporučení poradny. Od té doby u ní uplatňují rodiče i škola příslušná zohledňující patření. S kolegyní matematičkou jsme se shodli, že zde musí jít o omyl, protože žákyně neměla s technikou výpočtů nikdy vážné problémy a patří v matematice k nejlepším. Nedávno to potvrdila v přijímací zkoušce na střední školu, kde v matematice skončila mezi několika desítkami uchazečů třetí v pořadí. Škoda, že poradna při opakovaných potvrzeních diagnózy svoje rozhodnutí s nikým ze školy nekonzultovala.
Příběh podprůměrného génia
Ve škole patří Honza spíše k slabšímu průměru. Jak to u chlapců jeho věku někdy bývá, nerad se učí, je nepořádný, nesoustředěný a nespolehlivý. U takových dětí je volba budoucího povolání nejtěžší. Ambiciózní rodiče by chlapce nejraději viděli na některé ze středních škol, učitelé doporučují spíše některý učební obor. V okamžiku rozhodování jsme jim doporučili návštěvu poradny. Na základě zde provedených testů byl chlapec vyhodnocen jako vysoce nadprůměrný, s možností studia na gymnáziu. Rodiče na základě tohoto závěru podali přihlášku na prestižní střední školu s republikovou působností. Až u přijímací zkoušky s trojnásobným převisem uchazečů došlo na „lámání chleba“. Honza se zařadil až na samý konec žebříčku hodnocených uchazečů a jednoznačně prokázal, že ke studiu nemá žádné předpoklady. Ani v tomto případě poradna před tím, než vydala rodičům své hodnocení, možnosti žáka se školou nekonzultovala.
Příběh dvou spolužaček
Té první říkejme Jitka. Od začátku docházky bylo zřejmé, že dívka běžným požadavkům základní školy nestačí. Do školy chodila nerada, při vyučování nespolupracovala. Stále více se ukazovalo, že vhodným řešením by pro ni byl přechod na zvláštní školu. Na doporučení třídní učitelky navštívili rodiče poradnu. Ta přeřazení nedoporučila a žákyně dále „trpí“ ve své třídě na základní škole. Do stejné třídy chodila i malá Dita. Ani ona nebyla žádnou premiantkou, ale především z toho důvodu, že ve vyučování často chyběla kvůli nemoci nebo protože ji rodiče do školy prostě neposlali. Takový přístup se musí ve výsledcích časem projevit. Rodiče navštívili s Ditou poradnu a ta její přeřazení do speciální školy bez připomínek doporučila.
Z příběhů plyne poučení …
Tři příběhy – tři zkušenosti z jedné školy. Vedou k otázce položené v nadpisu článku. Jsou poradny místem, kde odborníci pomáhají dětem s jejich problémy? Příklady o tom nepřesvědčují. Je existence poraden užitečná alespoň pro školy a jejich učitele? Popsané příklady hovoří o opaku. Poradny rozhodují o dětech bez názoru a vyjádření učitelů. Slouží tedy rodičům? Vypadá to na kladnou odpověď. Ale ouha! Poradny místo objektivní rady plní zbožná přání rodičů.
V případě Kláry maminka chtěla přes poradnu řešit potíže, které měla dcerka v mladším školním věku s učením. Ve skutečnosti byly jejími problémy chabá vůle a malá chuť k učení. Když je našla, najednou byla úspěšná.
A Honza? Ten ani na žádnou školu nechtěl a podle toho přistoupil k přípravě i průběhu přijímací zkoušky na prestižní školu. Dopadla pro něj sice katastrofálně, ale tím naplnil svoji představu o své budoucnosti bez náročného studia. Je s podivem, že odborníci v poradně jeho nezájem nepoznali – to se to někdy stane rodičům při hodnocení vlastního dítěte, ale odborníkům by se to stávat nemělo.
A náš poslední příběh? Jitka do zvláštní školy patřila, ale rodiče z prestižních důvodů s jejím přeřazením nesouhlasili. Rodičům Dity to bylo jedno a na doporučení poradny ji do této školy poslali. Přitom mohla bez problémů absolvovat základní školu. Poradna u obou dívek pouze vyslyšela objednávku rodičů.
Co s tím?
Překvapují mne kategorické soudy, které pracovníci poradny o dětech vydávají. Děje se tak na základě krátkého pozorování a výsledků testů, o jejichž vypovídací hodnotě se v poslední době vedou ve světě dlouhé spory. Přitom důsledky takových soudů mohou dítě negativně poznamenat na celý život. Zaráží mne, že se tak děje bez konzultace s učitelem, který dítě sleduje denně a často po celé roky.
Situace je navíc dnes taková, že bez ochoty rodičů se škola výsledek šetření poradny ani nedozví – je ponecháno jen na rodičích, zda výsledky škole předají, nebo si je nechají pro sebe. Rodiče pak vyžadují na škole pouze ta opatření, které se jim jeví pro dítě jako výhodná. A naopak zamlčují ty, která jsou nepříjemná pro ně i jejich dítě. Výsledkem je napětí mezi školu a rodinou.
Na obranu pracovníků poraden chci uvést, že si jsem vědom, v jak těžké roli se ocitají. Na jedné straně tlak rodičů, na druhé straně učitelé s problémovým dítětem ve třídě. To ale nemůže vést pracovníky k rozhodnutím, která jsou zcela v rozporu se zájmy dítěte. Považoval bych v takovém případě za samozřejmé, že pracovník poradny navštíví školu, třídu a učitele dítěte, o němž poradna rozhoduje. Stejně tak by měl navštívit rodinu. Na základě pozorování v podmínkách, kde dítě převážný čas žije, po dohodě s rodiči a učiteli, bude jejich vyjádření blíže realitě. Myslím si, že takto pojatá práce by konečně přinášela rodině i škole potřebný efekt.
Ale možná je má kritika příliš ostrá a zkreslená, protože vyplývá především ze zkušeností jedné školy. Jiní učitelé možná mají na práci poraden naopak kladné vzpomínky. Kéž by.
Oldřich Suchoradský
0 komentářů:
Okomentovat