V minulosti to bylo s gramotností vcelku přehledné: Člověk byl buď analfabet, nebo vzdělanec. Osvícenství se svým všeobecným vzděláváním nám poté přineslo roztomilý hybrid v podobě alfabetizovaného nevzdělance, postmoderna pak luxus být negramotný na mnoho způsobů.
Běžná (ne)znalost písma je dnes nekonečně fádní, předmětem poučených rozhovorů o osobnosti bližních je čtenářská či matematický gramotnost, gramotnost přírodovědná nebo počítačová, funkční gramotnost nebo gramotnost informační.
Možnost uspět nebo selhat v zápase o další gramotnost pak rozšířil v roce 1995 Daniel Goleman svou knihou Emoční inteligence (bez ohledu na předešlé práce na toto téma, které takový dopad neměly). Než se deset roků s deseti roky sešlo, stala se emoční inteligence světovým tématem a zrodila přirozeně také onu očekávanou emoční gramotnost. Její dosažení vyžaduje konečně cílenou emoční výchovu, což znamená další zadání pro naše školství.
Problematiku emoční inteligence, emoční kompetence, emoční a gramotnosti a emoční výchovy popisuje kniha Zvládání emočních problémů školáků autorského kolektivu vedeného docentkou obecné psychologie na PedF JU české Budějovice Ivou Stuchlíkovou, která před nedávnem vyšla v nakladatelství Portál. Přináší řadu cenných informací, výpovědí a doporučení a současně vykazuje jisté slabiny. Druhé neznehodnocuje první, nicméně je to trochu škoda.
Nevyvážená směs
Kniha předně působí trochu nesourodě, vytváří spíše dojem tematicky zaměřeného sborníku. Jde přirozeně o daň z velkého počtu autorek, která je ovšem do jisté míry vynahrazena plastičností obrazu problematiky emocí nahlížených z několika úhlů pohledu. Větším problémem je proto spíše kvalitativní nevyváženost jednotlivých kapitol, oscilujících mezi erudovanou analýzou emočních problémů dětí mladšího a středního školního věku a tendenčními provoláními o neutěšením stavu současného školního vzdělávání u nás. V takto nekoherentním útvaru je potom přirozeně obtížné udržet jednotný výklad všech pojmů – o to víc, oč je téma emoční inteligence v systému věd o člověku doposud neusazené. Snadno se pak stane, že se autorky nemohou shodnout na tom, zda emoce patří do téže oblasti psychických procesů jako motivace, či nikoli, zda je emoční kompetence jednoduše převoditelná na sociální kompetenci (viz zajímavou mutaci „sociálně – emoční kompetence“) a tak dále.
Pomineme-li úvod s poměrně realistickým popisem problematiky, otvírá knihu teoretická kapitola editorky Ivy Stuchlíkové, seznamující čtenáře s vymezením základních pojmů, tedy především s emoční kompetencí a emoční inteligencí. Jejich postavení v celku lidských psychických projevů a vzájemný vztah ke kognitivním a motivačně-volním procesům jsou popsány jasně a srozumitelně. Za nejvýznamnější pokládám výklad o propojení emoční a kognitivní složky ve smyslu ovlivnění poznávacích procesů v závislosti na aktuálním emočním naladění. Sympatický je pak požadavek směřovaný zejména na rodiče: „…především se s pokorou vrátit ke starým výchovným receptům – důslednosti a pravidelnosti v požadavcích na děti i ve způsobech svého reagování,“ mají-li tito ambici rozvíjet emoční kompetenci svých dětí. Podobný charakter má i následující kapitola věnovaná emoční bilanci zvládání zátěže v dětském věku z pera téže autorky.
Název čtvrté kapitoly Emoční problémy školáků – příčiny a možnosti prevence je po mém soudu poněkud zavádějící. Vstupní část kapitoly tvoří řada konkrétních příkladů z poradenské praxe v podání speciální pedagožky Yvony Mazehóové a psycholožky Jany Kouřilové, které se ovšem více týkají problémů osobnostních a sociálních – emoční problémy jsou zde vnímány spíše jako doprovodné. Více než o příčinách se tedy mluví o jejich důsledcích. Ostatně vzhledem k tomu, že „do poradny ve většině případů přicházejí děti v souvislosti s jinými než emočními potížemi“, těžko mohou obě autorky psát něco jiného. Nejistota v používání pedagogické terminologie (výchova ke zdraví opravdu není „nově zaváděným předmětem, který nahradí rodinnou výchovu“) pak svědčí o tom, že zaměření obou autorek je skutečně spíše poradenské.
Černý puntík pro současnou školu?
Na ně pak navazuje opět teoretickou částí Iva Stuchlíková, jejíž stručný výklad doplňuje didakticky zaměřená stať docentky pedagogiky na PedF JU Ludmily Prokešové. Doc. Prokešová se zaměřuje na možnosti optimalizace emočního stavu žáků v rámci didaktických záměrů a inovací. Tato pro hlavní cílovou skupinu – učitele základních škol – mimořádně důležitá pasáž je bohužel významně poznamenána tendenčními pohledy na současné školství. Vedle některých věcně i terminologicky zmatečných tvrzení („…je v tradičních vzdělávacích programech většina vyučovacích hodin organizována jako frontální výuka…“) se zde setkáváme s nerealistickými požadavky typu: pedagog musí být schopen zajistit dětem každodenní zážitkové učení apod. Za sebe říkám, že každý typ učení, které je třeba dětem zajistit „každodenně“, tedy v podstatě vždy, bez ohledu na kontext, vzdělávací obsah atd., je mi krajně podezřelý. Zmíněná část má především proklamativní charakter a přílišnou obsahovou nasyceností se nevyznačuje.
V podobném duchu se bohužel nese také pátá kapitola věnovaná podpoře emočního rozvoje žáků, v níž autorka přistupuje např. k hodnocení vzdělávacích programů pro ZŠ: „Netvůrčím způsobem redigovaný nejrozšířenější vzdělávací program (Základní škola) je (rozuměj: učitele) často doslova tlačil k tomu, aby se spolu se žáky denně potýkali s přemírou zbytečných informací.“ Ptám se pak sám sebe, proč si jej vybralo více než 90 % škol, když je tak nelidsky omezoval. A odpovídám si slovy o zaběhaných klišé coby povinných mantrách mnoha inovativních představitelů akademické obce.
Naopak velké naděje vkládá doc. Prokešová do Rámcového vzdělávacího programu pro základní vzdělávání (RVP ZV), vytvořeného mimochodem téměř totožným autorským týmem jako zatracovaná Základní škola. Přestože se v RVP ZV pojem emoční kompetence nikde neobjevuje, autorka soudí, že bez ní nebude možné projektovaných cílů dosáhnout.
Nejpřínosnější je nakonec část věnovaná popisu celoročního projektu zaměřeného na podporu emocionálního rozvoje žáků realizovaného v devíti třídách prvního stupně na středně velké, plně organizované škole v Českých Budějovicích. Uvedené ukázky jsou dokladem poctivé snahy učitelek zapojených do projektu naplnit jeho cíle. Občas mohou být podnětnou inspirací, občas při nich zamrazí: „Stalo se vám někdy, že jste udělali něco, co vaši maminku rozesmutnilo? A jak jste to potom napravili?“ „Přinesl jsme ze školy černej puntík. Napravil jsem to pochvalou za sběr.“ Černé puntíky – to ještě existuje?
V zdravém těle zdravý rozum
Za jednoznačně nejlepší pak pokládám části, jejichž autorkou je docentka didaktiky TV a sportu na PedF JU Milada Krejčí, která jako by potvrzovala pravidlo, že z tělocvikářů bývají nejlepší didaktici (viz např. legendární doc. Jaroslav Kozlík). Její vklad do čtvrté kapitoly (Emoce a pohyb) a pojednání o józe jakožto možnému prostředku rozvoje zdraví dětí na prvním stupni základních škol v páté kapitole pokládám za mimořádně zdařilé, snad s výhradou nadužívání terminologie, jíž nemusí mít předpokládaná cílová skupina plně osvojenu (sympatikus, parasympatikus apod.). Vzhledem k povaze jógy mají navíc tato doporučení významný etický a duchovní rozměr a zasazují tělesná cvičení do širšího rámce kultivace dětské osobnosti. Podrobný popis jógových cvičení vhodných k podpoře emoční stability dětí pak autorka uvádí v příloze.
Knihu uzavírá text osvědčeného tandemu Kouřilová-Mazehóová zaměřený na vliv rodičů na emoční rozvoj dítěte. Vychází opět z praxe obou autorek a rámec emočních problémů dětí jakožto školáků, jak praví název publikace, skutečně spíše dotváří.
Přes zmiňovanou malou soudržnost celku knihy a nevyváženost jednotlivých kapitol má publikace jistě potenciál k tomu, aby učitele základních škol nejen oslovila, ale díky aktuálnosti tématu jim také otevřela nové obzory a nasměrovala profesní zájem alespoň některých z nich.
Petr Kukal
0 komentářů:
Okomentovat