Český svět vzdělávání se v posledních měsících zúžil na pár stovek korun, které by se měly či neměly objevit na výplatních páskách. Na politickém pódiu se odehrává „šestáková komedie“, kterou před užaslými učiteli, státními zaměstnanci a hlavně rodiči hrají odbory s vládou. Nutno podotknout, že s vládou socialistickou, která se přesouváním peněz z jedné kapsy do druhé snaží vzbudit dojem, že se dá ušetřit a přidat všem zároveň.
Český svět vzdělávání se v posledních měsících zúžil na pár stovek korun, které by se měly či neměly objevit na výplatních páskách našich pedagogů. Na politickém pódiu se odehrává „šestáková komedie“, kterou před užaslými učiteli, státními zaměstnanci a hlavně rodiči hrají odbory s vládou. Nutno podotknout, že s vládou socialistickou, která se přesouváním peněz z jedné kapsy do druhé snaží vzbudit dojem, že se dá ušetřit a přidat všem zároveň.
Úžasný nápad 16třídní platové tabulky, vypuštěný gin v podobě zrušení 13. platu, ohromující idea zrušit nenárokové platové složky, letitý bezobsažný mrak kariérního řádu a nakonec „15 tisíc učitelů, co budou muset odejít“. Chybí tu snad jediné. Hned po prázdninách by měla naše vládní intelektuální hvězda, ministr Škromach, dotáhnout myšlenku virtuálního platového navýšení do konce – zavést učitelské bony. Už se těším, jak před hypermarketem uslyším českého učitele „bony, vole, bony, nechceš bony?“ (doporučení pro premiéra Špidlu: držte se tradic a zaveďte regulovanou cenu 5,50 za bon).
15 tisíc učitelů o 15 let zpět aneb obchod století
Po osmi týdnech půstu jsem minulý týden s úžasem otevřel noviny a dozvěděl se, že naše Ministerstvo školství zaměstnává skoro čtvrt milionu lidí. První otázka, která mi vytanula na mysli byla „jak se proboha ti nešťastníci do těch dvou budov v Karmelitské ulici vejdou?“. I kdyby pracovali v trojsměnném provozu … . A hned nato byla informace, že jich paní Buzková do tří let propustí 15 tisíc. Razantní gesto, ale i tak většina bude pracovat v přilehlé Kampě.
Realita je bohužel jiná. Počet ministerských úředníků se sice v závislosti na klesajícím objemu práce pravidelně zvyšuje, ale v Karmelitské a přilehlých budovách jich je stále méně než pět stovek. To jen úředník či snad sama paní ministryně zapomněli na to, že MŠMT není již drahnou dobu zaměstnavatelem ani jednoho učitele či školníka. A co víc. Zřejmě se jim tento fakt podařilo utajit i před vládou, když vyměnila Škromachovy bony za „příslib“ ministryně Buzkové, že se do tří let zbaví 15 tisíc kantorů. Tomu se říká obchod století! Možná by paní ministryni stačilo, kdyby s tímto záměrem zašla čistě jako test do nejbližší banky žádat o úvěr. Slovy klasika „psi a broky jí vyprovodili na konec lesa“.
A tak se podařilo směnit jeden virtuální nesmysl za druhý.
Kvalita, kvalita - ruce pryč od učitelů
Tématu školství se věnovala s hloubkou sobě vlastní i televize Nova. Na obrazovce defilovalo několik pedagožek střídavě hovořících o kolapsu školství, o přeplněných třídách a hlavně – o poklesu kvality. Jen běda, jestli někdo bude chtít snižovat počet učitelů! Kdyby člověk neznal čísla a netušil, jak dramaticky klesá počet dětí, neviděl poloprázdné školy a třídy a neměl ponětí o tom, jak prudce rostou jednotkové náklady ve školství, musel by nutně propadat panice a setrvale se chvět o svoji budoucnost.
A pak si jeden mimoděk vzpomene na to, že středoškolští kantoři unisono říkají, jak se za posledních deset let snížila kvalita absolventů základních škol. A hned na to vidí, že průměrný počet žáků na jednoho učitele ZŠ za stejných deset let klesl o více než třetinu. „Tady není něco v pořádku,“ řekne si. Není problém kvality čirou náhodou v něčem jiném? Třeba v tom, co a jak se učí? Třeba v tom, že změna přístupu žáků ke škole by měla být provázena změnou přístupu učitelů a školy k žákům? A třeba také v tom, že na českých školách je až přespříliš učitelů, kteří tam z těch či oněch důvodů nemají co dělat? Pět špatných učitelů jednoho dobrého stěží nahradí. Ledaže …? Ledaže nejde o kvalitu, ale o pohodlí učitelů.
Šaman Dobšík: na fetiš nám nešahej
Třináctý plat! (Nebo snad půlka třináctého a půlka čtrnáctého? O tom se stále vedou zcela seriózní vášnivé debaty.) Vládní aritmetici se zavile snaží zničit tuto ohromující vymoženost státních zaměstnanců! Odboráři velí „Na hradby!“ Učitelé dostanou méně peněz než před zavedením Škromachových bonů!
Je zajímavé, že odboráři nikdy při svých výpočtech s existencí 13. platu nepočítali (jejich katastrofické hlášky hovořily vždy jen o tarifech, v lepším případě ještě o osobním hodnocení). A hle! Nyní, jaký je okolo něj dojemný ruch. Odborářští oligarchové se snaží všechny okolo sebe přesvědčit, že když se 13. plat „rozpustí“ do zbylých dvanácti, budou všichni brát méně. Aritmetika na kolenou a země je placatá!
Aby se v tom jeden vyznal
Až na nápad vyrovnat platy učitelů základních a středních škol (viz Bílou knihu) jsou všechny tyto diskuse mlácením prázdné slámy s vírou, že se tím podaří přesvědčit učitele, že jsou již sytí. (Historie učí, že ani velké osobnosti, ohánějící se na prázdném mlatu cepem, kručení žaludků svých poddaných dlouhodobě nezabrání.) Někteří učitelé na to přijdou hned, méně bystří o něco později při ročním zúčtování, těm ještě nejméně bystrým to řekne někdo z bystřejších.
Každopádně časem budou kručet všichni. Bez ohledu na tu či onu tabulku, bez ohledu na 13. a bůhvíkolikáté platy, bez ohledu na kariérní řády a katastrofické zvěsti o kvalitě platí jen jediné: objem mzdových prostředků pro učitele se rovná počet učitelů krát průměrný plat. Chceme-li, milá vládo, aby učitelé brali více, musíme dodat další peníze a nebo učitelů musí být méně. V ideální případě obojí. Dlužno říci, že je to poprvé za posledních 6 předlouhých let, co si vláda tuto souvislost mlhavě připustila.
Jenže …
Počet nadbytečných učitelů není 15, ale nejméně 25 tisíc a za tři roky přibude dalších 5-7 tisíc. Je to cena za nepřiměřený luxus a pohodlí všech. Ti připravují o peníze zbývajících 120 tisíc učitelů a průměrné platy proto jsou takové, jaké jsou. Počet nadbytečných škol jde do mnoha stovek i přesto, že kraje a velká města znovuzahájily opatrně proces optimalizace sítě škol.
Ale hlavně: systém financování školství je neefektivní, protože v něm chybí přirozená motivace šetřit. Ročně se tak vyhazují zcela zbytečně miliardy korun (a to, prosím, nenarážím na podařenou taškařici zvanou Internet do škol). A každou, byť bohulibě vynaloženou další miliardu potká stejný osud. Dokud někomu nedojde, že problém není ani tak v nedostatku peněz, jako v tom, jak se s nimi nakládá. Slangem se tomu říká „černá díra“. A do toho všeho nám paní ministryně ještě zapomene, že školství ve skutečnosti nevládne. Zatracená právní subjektivita, zatracená reforma veřejné správy.
Královna je nahá
Jak tedy? Skutečnost je taková, že ministryně a její úředníci nemají v ruce jediný skutečný nástroj, jak se s problémem vypořádat. Ani cestou zvýšení rozpočtových výdajů, ani cestou snížení počtu učitelů. A tak zbývá mediální valčík s odborářem a žertovné apelace.
Tradiční salámová metoda (nejdřív „Škromachovy bony“, v září osud –náctých platů), k níž se vláda uchýlila, skončí remízou nula nula. Mimořádně vyvinutý vládní pud sebezáchovy pod hrozbou „balíčkového“ a rozpočtového Damoklova meče se o to postará sám. Odtud tedy nepokape.
A šetřit lidi? Na školy nemá ministerstvo ani přímé páky, ale co hůř - ani spojence. Plné tři roky již trvá impotence ministerstva školství, které není s to přijít s efektivní změnou systému financování a s návrhem, jak motivovat školy i zřizovatele k ekonomickému chování. Paní Buzková ve slepé důvěře v direktivistické recepty osvědčených socialistických ministerských úředních matadorů zahnala sebe sama elegantně do kouta. Z koncepčního řízení resortu se tak stal boj o holé přežití a období bezesných nocí.
Tak snad jedině ty Škromachovy bony! A nebo jednoměsíční stávka všech učitelů. Nakonec proč nevyzvat učitele, ať se sami složí na své platy.
Karel Hepner
0 komentářů:
Okomentovat