Televizní pořad „Ta naše povaha česká - Agresivita dětí“, vysílaný nedávno druhým programem ČT, mě doslova zvedl ze židle. Jeho obsah byl zcela poplatný současné módě svalovat problémy dětí, rodiny i společnosti na školu, školní období a působení pedagogů. Ti přitom tvoří jen jednu z mnoha složek utvářejících charakter dětí a jejich pravomoci jsou v podstatě mizivé.
Oč šlo? ČT 2 vysílala dvacetiminutový pořad na téma narůstající agresivity dětí (10. 10. 2002, 21:00). V pořadu mimo jiné vystupovaly děti z diagnostických ústavů, jež hovořily o svých problémech, přestupcích, a podávaly zajímavou sondu do dětského chápání a prožívání určité skupiny mládeže. A najednou – kolem poloviny pořadu – se široké téma agresivity změnilo v módní téma (a domnívám se, že dosti vyčerpané a mediálně zneužívané téma) šikany na základních školách, navíc podané tak bulvárním způsobem, který není hodný úrovně ČT 2.
Autoři volně usouvztažnili dvě naprosto odlišná témata a učinili je navzájem zaměnitelnými. Dozvěděl jsem se zajímavou novinku, že naše školství je (pře)feminizované, plné učitelů, spíše učitelek, staršího věku, které – cituji bohužel velmi volně – „…nezvládají dítě, jeho problémy … nevěnují se mu … nemají o něj zájem … pouze přihlížejí, když je ponižováno kamarády … nic neví o životě třídy … nespolupracují s kompetentními státními orgány … a to vše do té doby, dokud do školství nebude proudit více peněz … které umožní vystrnadit „staré pedagožky“ …a nahradit progresivními mladými muži.“
Univerzální viník
Zdá se mi nevhodné trivializovat rozsáhlou civilizační problematiku agresivity na přece jen úzké a specifické téma šikany (která je spíše kriminálním činem zasluhujícím přísnou společenskou odplatu), a navíc postavit celý pořad tak, jako by za vše špatné v dětech mohli výhradně učitelé, kteří se znovu hlásí o peníze (pořad vyznívá, že učitelé jsou ta profesní skupina, kterou do školství přivedly doby dávno minulé, jimiž jsou ovšem stále ovlivnění; jsou staří, mnoho neumí, prostě jsou nemoderní, zato ale chtiví). Takový recept se mi zdá příliš univerzální a laciný, když ani povolaní odborníci nejsou schopni vynést jednoznačný ortel a poukázat na viníka rostoucí agresivity. Spíše jde o soubor různých vlivů, které působí negativní změny v prožívání, uvažování a následně v jednání dětí.
Stalo se módou svalovat problémy dětí, rodiny a nyní i společnosti a civilizace na školu, školní období a působení nebohých pedagogů, kteří tvoří jen jednu z mnoha složek utvářejících charakter dětí. („Nebozí pedagogové“ zase často zjednodušují problematiku agresivity na dysfunkční rodinu a nevhodnou vztažnou skupinu.) Jako učitel se opravdu cítím stavovsky uražen, a to nejsem „padesátiletá učitelka“, jen mladý rozhněvaný muž, který spolupracuje s několika kolegyněmi, jež by mohl – byv nevychovaný a hloupý – obdařit podobnou prostoduchou lapidární charakteristikou, který ale také může říci, že si váží jejich poctivé práce a plodů i zkušeností, ze kterých doposud hojně čerpá.
Nechápu, proč se ve schématu pořadu nenašlo místo na obecně známou a důležitou, byť nepříliš respektovanou pravdu, že růst agresivity je závažným celospolečenským problémem, nikoliv jen problematikou školy. Dítě je denně konfrontováno se základními znaky naší civilizace, prudce a nekontrolovatelně se měnícími, a žije v „normě“: vše je variabilní, nestálé, možné, tedy i normální.
Vždyť dítě žije v několika uměle modelovaných světech – např. virtuálním, audiovizuálním – které automaticky překračují a potlačují dlouhodobě budované normy světa běžného. Vytvářejí tak zcela novou normu (Všimli jste si, nakolik se v ní projevují negativní jevy z „amerického způsobu života“?) jako průsečík reality a fikce, neboť dítě, mnohdy fyzicky vyspělé, ale duševně na úrovni doznívajícího synkretického vnímání, nerozlišuje fantazijní realitu od skutečnosti.
Vůbec jsem nezaslechl podotknutí, že kritériem úspěšných televizních pořadů (nadměrně sledovaných i malými dětmi) je akčnost, u počítačových her násilí a brutalita. Ty jsou společným jmenovatelem nejen zábavných, ale i publicistických pořadů a programů, a díky postavení sdělovacích prostředků se tak infiltrovaly do všech oblastí kulturního a sociálního života.
Asi jsem přeslechl myšlenku, že společnost se zabývá až krajními polohami individualizace dítěte, toleruje se jeho nepřizpůsobivost, bezohlednost, netolerantnost a agresivita ve jménu osobní emancipace, vágně pojaté svobody a neotřelosti. Nikoho ale nezajímají povinnosti dítěte jako sociálního tvora, vrůstání a zapojení do stávajících společenských struktur, omezení se kvůli bližnímu. Vždyť je obecně známo, že šikanování je sociální problém, problém narušeného a nezvládnutého vztahu jedince k sobě, k jiným jedincům či ke kolektivu, doprovázený agresí slovní či fyzickou.
Kde zůstala rodina?
Stále se na děti díváme ve vědomí zakonzervovanou optikou dětství, která nás přesvědčuje, že dětství je absolutně nevinné, pouze naivně napodobující ošklivé chování dospělých. Myslím, že nastal čas definitivně říci, že i dítě je odpovědné za své činy. Ať se tváří jakkoli naivně a nevinně, musí nést následky svého špatného chování a jednání. A to veřejně, jako odstrašující příklad pro ty, kteří by jej chtěli následovat.
Snad jen jednou jsem v pořadu zaslechl slovo „rodič“ (mladý delikvent prohlásil, že ho škola a matka „štvou“, a proto se odreagovává násilím). Nikdo nepodotkl, že působení školy na dítě je až sekundární; primární vliv rodiny je přece nenahraditelný a nepřenositelný na státní instituci – tím myslím mravní výchovu, citové naplnění mladého člověka, výchovu ke kooperaci a soudržnosti apod.
Autoři zapomněli poukázat na to, že v kompetencích učitele, který poctivě monitoruje chování dětí, není o mnoho více než poznámka, snížená známka z chování (z níž si mnohdy nejen děti, ale i rodiče nic nedělají) či možnost použít telefonní číslo na některý z orgánů sociálně-právní ochrany dítěte v případech, kdy rodina vůbec nespolupracuje se školou. Mé osobní zkušenosti s těmito státními orgány jsou negativní, totiž dozvěděv se, jaké jsou jejich možnosti a kompetence, nezávidím jim jejich práci a vážím si jejich usilovné, mravenčí práce na opravě bortícího se mrakodrapu.
Domnívám se, že pořad byl špatně koncipovaný, polopravdivý, jednostranný a ve svých důsledcích škole a školství ublížil a poškodil renomé učitelů. Nezbývá než poděkovat ČT 2 za nasazení psí hlavy lidem do značné míry bezmocným.
PS: V pořadu také vůbec nezaznělo, že drtivá většina dětí, rodin i učitelů doposud nemá potíže se zvládnutím sebe samých, i v rámci soudobého trendu narůstání agresivity, a že jsou tak dobrým základem pro to, abychom se zahozením ideálů ještě nějaký čas vyčkali.
Martin Nešpor
0 komentářů:
Okomentovat