SIPVZ se konečně dotkne i samotných škol, které za několik týdnů obdrží první počítače. Bohužel, veškerá diskuze o zavádění ICT do vzdělávání se omezila na pouhé technologie. Nějak z ní vypadlo, co s novými počítači budou učitelé dělat – a jestli vůbec chtějí. Zeptal se jich někdo?
Zdá se, že jsme získali zázračný lék na veškeré neduhy českého školství. Když vybudujeme ve škole počítačovou třídu… připojíme ji k internetu rychlostí XY…na jednoho žáka připadne X počítačů, za pět let dokonce Y …vzdělávací proces dosáhne vyšší kvality, výuka se stane kreativní… Všude čteme a slyšíme o technologiích. Avšak úvah, co s nimi budou učitelé dělat, a jak je přesvědčit, aby s nimi vůbec pracovali, se ozývá jen poskromnu. Rozhodně ne z oficiálních míst.
Stejně jako učitelé musí pochopit možnosti počítačů, tak i plánovači SIPVZ musí znát specifika vzdělávacího prostředí. Ve všech dosud zveřejňovaných dokumentech k SIPVZ je však 90 % textu věnováno technologiím a zbývajících 10 % tvoří pohříchu formální řeči o jejich pedagogickém využití. Jako by o něm neměli technokratičtí realizátoři projektu ani ponětí. Nebo je nezajímal.
Důvodů, proč se u nás obtížně prosazují nové, tedy i „počítačové“ formy výuky, je mnoho. České školství uvízlo v určitém tradicionalismu, který se projevuje např. striktním oddělením vyučovacích předmětů. Někteří učitelé pak mluví o tom, jak rádi by dělali mezipředmětové projekty, jen kdyby ty osnovy nebyly tak svazující a přijímací zkoušky probíhaly jiným způsobem. Jiní zase namítají, že takové učení je dosti hlučný proces. Křik, vyrušování a nepořádek ve třídě mohou leckteré vedení školy pěkně rozladit.
Překonání zažitých představ a systémových překážek je během na dlouhou trať. Nedávno jsem však od učitele přírodovědných předmětů zaslechl ještě další důvod, proč s počítačem pracovat nechce: Všichni mě do toho nutí.
Tlak na učitele opravdu začíná narůstat. Přichází - zatím spíš jen výhledově - z ministerstva, ale už i od některých ředitelů, což je v principu správné. Učitel přece nemůže ve svém rozvoji zakrnět. Učitel je ve škole od toho, aby sám podněcoval rozvoj svých studentů. Představa, že bez technologií to nelze dokázat, je scestná. S jejich pomocí se mu však otevírá mnohem víc možností.
Má to ale háček. Učitel sám musí pochopit, jak důležitou pomůckou mu technologie mohou být. Pokud to však nechápe, protože až doposud nic podobného neviděl a nikdy si to nezkusil, pak jsou všechny pokusy docela marné. Pouhý tlak na jeho osobu může být naopak kontraproduktivní. Může vést k jeho znechucení a zatvrzení.
Pedagogové jsou kreativní, inteligentní lidé. Věřím, že většina z nich si uvědomí potenciál výukových programů, prezentací, internetových zdrojů či diskuzních fór a bude je chtít využít. V tomto nelehkém procesu ale potřebují dostatečně silnou oporu – musí vidět pozitivní příklady, jak technologie zkvalitňují vzdělávání nebo aspoň ulehčují práci, a mít co nejdříve k dispozici produkty šité na míru. Proto je třeba, aby ti učitelé, kteří již ve využívání ICT pokročili dál, byli široce zapojeni do tvorby projektů, které mají za úkol využití „železa“ řešit (PI a PII). Proč o ničem podobném už dávno neslyšíme? Proč jediný „orgán“, kde jsou učitelé zastoupeni (s jak velkým vlivem?), je Rada školských expertů generálního dodavatele?
Učitelům je zatím jen shůry diktováno, kde budou počítače stát, které výukové programy k nim dostanou, jaké testy budou muset povinně složit… Není divu, že v učitelích takové „zapojení“ ICT do vzdělávání nevzbuzuje nadšení. Proto pevně doufám, že se v nejbližší době dočkáme oficiálního prostoru, kde budou moci aktivně do realizace projektů vstoupit. Že se konečně začne hovořit o tom, co s těmi všemi generálně dodanými počítači. V opačném případě se celá státní informační politika stane ohromnou promarněnou příležitostí. Falešným přeludem.
Milan Hausner
0 komentářů:
Okomentovat