Otevřeme-li jakoukoliv publikaci zabývající se kvalitním vyučováním, alternativními postupy ve výuce nebo jinými metodami zlepšení práce ve školství, pokaždé nutně narazíme na problém vztahu školy a rodiny. Jistě mi dáte za pravdu, že kvalitní vyučování velmi úzce souvisí s co nejtěsnější spoluprací obou zmíněných institucí.
A protože nám všem učitelům jde především o to, aby žáci byli ve škole spokojeni a rodiče se těšili z jejich dobrých výsledků, měli bychom se u tohoto tématu na chvíli pozastavit. Úvodem své krátké úvahy bych měla uvést, co mě k ní vlastně vedlo. Odpověď je prostá – nedávné třídní schůzky. Musím předeslat, že učím na soukromé střední škole, takže je zde situace poněkud odlišná od škol státních. Bohužel ne v dobrém slova smyslu. Na zmíněných třídních schůzkách jsem marně vyhlížela rodiče, kteří by chtěli zjistit, jak se může jejich ratolest zlepšit, nebo se vůbec dozvědět, kdo jejich dítě učí. Účast nebyla ni padesátiprocentní. Zklamaně jsem odcházela domů a přemýšlela, kde jsem udělala chybu.
Jsem v kantorském řemesle teprve nováčkem a tudíž ještě plná ideálů. Chtěla bych děti naučit co nejvíc a vyzkoušet různé alternativní metody, ale k tomu potřebuji spolupráci rodičů. Ti se bohužel o vzdělávání svých potomků vůbec nezajímají. A nejen to. Oni je naopak ještě v jejich pasivním přístupu k vyučování podporují. Například tím, že jim kdykoliv napíší omluvenky. Nedávno se mi stal případ, který to jasně dokládá. Jedna z nejslabších žákyň prohlásila na začátku vyučování, „že ji to dnes ve škole nebaví, že nemá náladu a nechce se jí nic dělat.“ A po přestávce jsem se s ní ve třídě už neshledala. Druhý den měla samozřejmě omluvenku od rodičů. Nám všem nejspíš velmi dobře známé „rodinné důvody.“ V duchu jsem zuřila, ale omluvenku jsem musela přijmout. Existuje i druhý extrém a tím jsou rodiče, kteří problémy svého dítěte řeší prohlášením, že si to s ním doma vyřídí. Většinou nemají na mysli to, že by si s dítětem sedli a všechno v klidu probrali.
A to není jediný případ. Je jich stále víc. Jde to už tak daleko, že rodiče dětem omlouvají i hodiny, které místo ve vyučování strávili v autoškole. Musela jsem překousnout i oznámení, že zítra jede rodina na nákupní výlet do supermarketu, takže se jejich ratolest ten den ve škole neobjeví. A co teď ? Jak mám dětem vštěpovat, že to, co se naučí, jim nikdo nevezme. Jak je mám přesvědčit, že škola je pro jejich budoucí život důležitá. Jak to mam zvládnout, když oni slyší doma pravý opak. A nejen doma ! Nedávno mě v televizních novinách zaujala zpráva, že v naší republice vám stále ještě vydělají více peněz svaly než mozek. Tak si říkám, jestli ten čas na vysoké škole nebyl zbytečný a jestli bych s žáky neměla v jejich vlastním zájmu raději chodit do posilovny…
Na závěr chci podotknout, že přes všechny dosavadní nezdary zůstávám optimistou a doufám, že si rodiče dříve či později přece jen získám. A tak se obracím na vás, vážení zkušenější kolegové, poraďte mi, jak přivést netečné rodiče ke spolupráci. Jakákoliv vaše vlastní zkušenost je vítána. Ráda se poučím.
0 komentářů:
Okomentovat