Legislativní, institucionální a technická připravenost pro vstup do unie si vyžádá opatření, která budou mít za důsledek změny a úpravy v mnoha oborech, tedy i ve školství. Počátkem roku 1996 požádala Česká republika oficiálně o členství v Evropské unii. Abychom se mohli aktivně účastnit na budoucím vývoji Evropy, využívat výhod členství a taky ovšem přijímat s tím související odpovědnost, bude třeba bez ohledu na již započaté reformy, postupně zužovat rozdíl mezi naším ekonomickým, politickým a sociálním systémem a systémy EU.Takzvaná legislativní, institucionální a technická připravenost, což je jedna z podmínek plnohodnotného vstupu do unie, si vyžádá v rámci legislativní harmonizace a jejího sjednocení přijetí mnoha opatření, která budou mít za důsledek změny a úpravy v mnoha oborech a odvětvích, tedy i ve školství.
České školství prodělalo od druhé poloviny 20. století značně odlišný vývoj než školství v západoevropských zemích. Od roku 1948 sloužil tento unifikovaný model státu k prosazování jeho politických a ideologických cílů. Započaté reformy po roce 1989, které můžeme shrnout do čtyř hlavních bodů, se koncentrovaly na odstranění těchto závažných problémů. Došlo k jeho depolitizaci, demonopolizace a decentralizaci. Za čtvrté bylo uznáno právo volby žáka - rodičů na svobodné rozhodnutí pro výběr vzdělávací cesty. Tyto zásadní změny prakticky umožnily pokračování v dalších návazných reformách. České školství je od této doby flexibilnější a především schopno reagovat na rychlé a překotné změny ve společnosti, tak typické pro konec 20. století.
Informační společnost a koncepce celoživotního učení
Díky stále lepším vědeckým poznatkům umožňující rychlé technologické změny prodělává naše společnost řadu změn. Ty jsou charakterizovány nástupem takzvané informační společnosti spojené s její globalizací a internacionalizací. Informační společnost se vyznačuje tím, že informace se stává zbožím, tedy předmětem obchodu. Toto „obchodování“, které se děje pomocí informačních a komunikačních technologií, výrazně ovlivňuje ekonomickou situaci dané země, dává vzniknout novým pracovním příležitostem a zkvalitňuje život občanů v této společnosti. Jednou velkou nevýhodou je však poměrně vysoké riziko náhlého zvratu a omezená možnost předpovědět budoucí vývoj. Protože vzdělanost jedince a tedy i celé společnosti je vnímána jako rozhodující faktor hospodářského rozvoje a zdroj politické a sociální stability, měl by být kladen důraz na význam učení i mimo rámec vzdělávací soustavy. Ta bude zajišťovat pouze jakýsi formalizovaný základ. Takovéto společnosti nejlépe odpovídá koncepce učící se společnosti, která umožní osobní rozvoj všem jejím jedincům v jakémkoliv věku. Ve všech školských systémech členských států EU můžeme pozorovat podobné tendence, které ovšem díky odlišnému vývoji, přicházejí o něco dříve. Státy unie se ve svých dokumentech přihlásily ke koncepci učící se společnosti, která chápe vzdělávání jako celoživotní proces a je její jednoznačnou prioritou.
Co z toho tedy vyplývá pro Českou republiku jako budoucího člena unie? Vzdělávací politika unie se bude nadále ubírat naznačeným směrem vstříc informační společnosti. Bude se jednat o změny funkčního rázu, které umožní existenci několika školských systémů vedle sebe například tím, že bude zajištěna jejich průchodnost a jejich absolvování v jedné zemi nebude překážkou pro vykonávání určitého povolání, či pokračování ve studiu v druhé zemi.
Změny a požadavky můžeme rozdělit do dvou skupin. První skupina, která je předpokladem pro plnohodnotné členství, si vyžádá harmonizaci legislativy v důsledku přejímání komunitárního práva. Další změny budou nepovinné, avšak pro další společný vývoj unie nezbytné. Za prvé je třeba zajistit a umožnit přístup ke vzdělání s důrazem na jeho rovnost. Aby byl odstraněn prvek jakékoliv diskriminace, což odpovídá základnímu principu unie, bude nutné umožnit přístup ke vzdělání všem skupinám bez jakéhokoliv omezení. Základní myšlenkou je maximálně využít potenciálu všech, umožnit jim co největší osobní rozvoj, plnou účast na životě a převzetí zodpovědnosti. V současné době dochází v ČR k odstranění tzv. systémové diskriminace absolventů ze speciálních škol, kteří budou mít možnost pokračovat v programech navazujících středních škol.
Zajistit uznávání kvalifikace a diplomů
Výkon některých povolání je podmíněn určitou kvalifikací, čímž dochází k ochraně této profesionální činnosti. Tato kvalifikace se vymezuje ve vztahu k vnitrostátní vzdělávací soustavě, což opět pro ostatní představuje prvek diskriminace. Vzájemné uznávání kvalifikace je tedy způsob, jak tuto překážku volného pohybu osob v rámci unie překonat.
Stanovit požadavky na takzvaná regulovaná povolání
To se týká činností jako například povolání lékaře, architekta nebo právníka. Tato povolání umožňují pracovní mobilitu až po absolvování několikaleté praxe. Pro vykonávání tohoto povolání v jiném členském státě bude zapotřebí uznat vzdělání i odpovídající praxi, což povede ke stanovení minimálních společných požadavků na tato povolání.
Tento obtížně a jednoznačně definovatelný pojem se objevuje v evropských dokumentech zhruba od konce 80. let. Od této doby prochází také neustálým vývojem. Jeho definice sahají od myšlenky evropského občanství přes část kurikula až po způsob chápání dnešního globálního vývoje informační společnosti. Souhrnně lze tedy říci, že se jedná o princip, který je obsažen v celém vzdělávacím systému, každého evropského státu. Měl by tak určovat základní ideovou orientaci nejen občanů, ale i celé unie projevující se ve schopnosti správně vnímat ale i anticipovat budoucí globální vývoj vycházející z historicko-společenského jádra nejrozmanitějších kultur a tradic evropských států. Nyní bude opět na každém státu, aby si nad tento obecný a společný základ vytvořil svou vlastí variantu evropské dimenze reflektující jeho specifické podmínky a přenesl jí do své vzdělávací koncepce. Tento proces již v České republice začal. Na základě vznikající sektorové studie České vzdělání a Evropa, jejíž výsledky mají být předloženy k veřejné diskusi předpokládá ministerstvo školství, že jejich analýzy a zhodnocení umožní již v roce 2000 zpracovat programový dokument ke školské politice a vzdělávání - tzv. Bílou knihu.
Umožnění mobility studentů nejen v rámci vzdělávacích programů
Je zapotřebí, aby státy EU přijaly systém srovnatelných a především srozumitelných stupňů vysokoškolského studia a upravily své kreditní systémy tak, aby studenti mohli na svých domovských univerzitách uplatňovat kredity získané při studiu v zahraničí. Toto opatření povede k výraznému usnadnění mobility studentů, která je bezesporu obrovským zdrojem zkušeností a možností poznání jiných kultur. Evropský kreditní systém ECTS už aplikovalo více jak 800 evropských vysokých škol.
Další změny nejsou přímo podmíněny harmonizací a sladěním s právním řádem unie, avšak pro další vývoj se jeví jako nezbytné.
Posílení výuky cizích jazyků
Uvědomíme-li si, že v Evropské patnáctce je 11 oficiálních jazyků a s každým novým členem přibude další, je třeba posílit a zkvalitnit výuku cizích jazyků na školách. Osvojení minimálně dvou cizích jazyků by se mělo stát standardem, který bude fakticky umožňovat nejen mobilitu studentů v rámci vzdělávacích programů, ale všech občanů v rámci unie.
Zapojení se do vzdělávacích programů EU
EU nám umožnila ještě jako ne-členům unie plně se zúčastnit a spolupracovat v rámci vzdělávacích programů. Účast v těchto programech posiluje integraci a hraje nemalou roli při přípravě na budoucí vstup. Mezi hlavní cíle programů patří rozvíjení evropské dimenze ve vyučování, zvyšování úrovně odborné kvalifikace a vzájemné poznávání kultur jednotlivých zemí v rámci jednotného evropského vzdělávacího prostoru. Jak konstatuje poslední hodnotící zpráva Evropské komise ve všech třech programech Erasmus, Youth for Europe a Leonardo se celkem zúčastnilo 8164 českých studentů.
Propojení vzdělávacího systému s profesní sférou
Toto propojení se jeví jako nezbytné ze dvou hlavních důvodů. V jednom směru profesní sféra může účinně informovat o skutečných potřebách trhu práce, na které tak může školský systém podstatně dříve zareagovat. V opačném směru je toto propojení důležité pro uskutečňování koncepce celoživotního učení, ať už poskytnutím takzvané druhé šance nebo v rámci podnikového vzdělávání.
Co lze tedy říci závěrem, změny v českém školství po vstupu ČR do unie nebudou nějak převratné ani velké svým rozsahem a to z několika důvodů. České školství čelí na konci 90. let, tak jako ostatní evropská, stejným problémům pramenících ze současného vývoje společnosti, technologie a ekonomiky. Právě při řešení těchto problémů můžeme pozorovat jejich určité přiblížení a shodnou orientaci. Důkazem je fakt, že oblast školství patří u všech kandidátských zemí k nejméně problematickým. Druhým důvodem je ve školské politice unie stále přetrvávající princip subsidiarity. EU nadále respektuje specifičnost a svébytnost jednotlivých školských systémů a tak je ponechává v národní kompetenci. Třetím a hlavním důvodem je vlastní cíl školské politiky unie. Ta si kromě toho, že chce umožnit vzdělání všem bez omezení, neklade za cíl vytvořit nějaký univerzální model školského systému, nýbrž koexistenci několika systémů vedle sebe při zachování jejich specifik. To je však možné pouze za předpokladu, budou-li tyto systémy bezproblémově průchodné a na vnějších stranách do určité míry sjednocené.
Použité dokumenty
· Jednotný evropský akt (nalezeno a přečteno: 20. 10. 1999)
· Bílá kniha o vzdělání v učící se společnosti (nalezeno a přečteno 20. 10. 1999)
· Maastrichtská smlouva, Amsterdamská smlouva
Texte des EU-Vertrages und des EG-Vertrages. Europa Union Verlag GmbH, Bonn 1998
· České vzdělání a Evropa (nalezeno a přečteno 14. 6. 1999)
· Pravidelní zpráva Evropské komise o České republice za rok 1999: Pokrok v procesu přistoupení (nalezeno a přečteno 1. 11 1999)
Libor Boček
0 komentářů:
Okomentovat