Proč máme školy plné zívajících a nepozorných dětí?
Když jsem chodila na první stupeň základní školy, byla jsem poměrně aktivním dítětem. Paní učitelka si stěžovala, že při hodinách matematiky nedokážu udržet pozornost. A nebylo divu - v polovině vyučovací hodiny jsem ve své lavici začala zívat a bolely mě všechny kosti. Zkuste za takové situace myslet na množiny! Kombinace fyzického klidu a abstraktního myšlení byla nepřekonatelnou překážkou mého dobrého prospěchu, který by se za jiných okolností vyvíjel celkem příznivě.
Mí rodiče bohužel v tomto případě stáli za paní učitelkou. Jediný člověk, ve kterém jsem našla oporu, byl dědeček. Držel se názoru, že děti se mají i během vyučování rozhýbat. Vyprávěl o tom hotové romány. V obecní škole prý měli učitele, který je nutil dělat vždy po deseti minutách patnáct dřepů. Běda tomu, kdo zahálel! Igor Hnízdo, známá filmová postava, se v trestajících praktikách od onoho prvorepublikového kantora mnoho nelišila… Zkrátka, jednoho dne si ten můj děda, člověk horlivý a spravedlivý, domluvil schůzku s mou třídní učitelkou a dopodrobna jí vysvětlil svou teorii na udržení pozornosti. A protože paní učitelka patřila ve školním sboru k těm, dnešními slovy řečeno, flexibilnějším, a protože jí můj dědeček jaksi učaroval i svou osobností, zařadila rozcvičky, sice nepravidelné, do vyučování.
Ne vždycky jdou však věci tak hladce. Ve skutečnosti je to tak, že máme školy plné zívajících, nepozorných dětí. Rozcvička během hodiny samozřejmě není jediným lékem na únavu. O posunutí začátku vyučování o hodinu se tu a tam diskutuje, ale zdá se, že tradice velebená od dob France Josefa zakořenila příliš hluboko na to, aby se několika nadšencům podařilo pustit se do ní pořádným krumpáčem. Děti krčící se (zvlášť teď v zimě!) v částečné tmě a plískanici na nástupním můstku, s očima i myslí ještě ne zcela svěží, tak stále budou dělat společnost pracujícím dospělým (kteří na tom se svěžestí nebudou o nic lépe.) Inu, jsme národem ranních ptáčat.
0 komentářů:
Okomentovat