Jan Průcha: Lze poznat, které vzdělávací systémy jsou „lepší“ nebo „horší“?

„Všeobecně se uznává, že čím vyspělejší je vzdělávací systém určité země, tím lepší jsou její šance na hospodářský a kulturní vzestup. Jenže které země takový vzdělávací systém mají? A jak lze vůbec hodnotit kvalitu vzdělávání v jiných zemích? Nedávno vydaná kniha Vzdělávací systémy v zahraničí přináší objektivní a komplexní popisy školství v 30 zemích Evropy a také v Japonsku, Kanadě a USA,“ píše profesor Jan Průcha v únorovém vydání časopisu Řízení školy.

Jan Průcha (iforum.cuni.cz)

Průcha mimo jiné píše:

Jako příklad lze uvést Finsko, jehož školství je u nás často připomínáno jako vzor hodný následování. Jenže s přejímáním zahraničních vzorů to není tak jednoduché - třeba v tom, že Finové zrušili klasickou školní inspekci a veškerá zodpovědnost za kvalitní průběh a výsledky vzdělávání spočívá na učitelích a ředitelích škol. Ve Finsku to opravdu funguje, ale myslíte, že bychom ho mohli jednoduše následovat? Obávám se, že nikoliv, neboť v české kultuře asi není smysl pro zodpovědnost a sebekontrolu učitelů na takové úrovni jako ve Finsku. Ostatně ani ve většině jiných zemí není školní inspekce zrušena. Ale možná se mýlím a stálo by za to zkusit finský model bez školní inspekce aspoň na malém vzorku škol.

Je jistě zajímavé shledávat při pohledu na 30 zahraničních systémů školství, jak jsou vzájemně odlišné. Jednotlivé země mají řadu specifičností, například:

- Povinná školní docházka se v některých zemích zahajuje již ve věku pěti let (např. Anglie, Nizozemsko, Maďarsko), v jiných zemích ve věku šesti let (Česká republika, Francie, Belgie) a v dalších zemích až v sedmi letech (Finsko, Švédsko, Lotyšsko).

- Délka povinného vzdělávání je také odlišná, někde trvá devět let, jinde 10 let, nebo dokonce 12 let (např. v Německu, Nizozemsku, Polsku).

- Vzdělávací systémy se odlišují také tím, zda uplatňují jednotné vzdělávání mládeže v průběhu celého základního vzdělávání (to důsledně uplatňují zejména skandinávské státy), nebo zda žáky rozdělují již v mladším věku do různých proudů vzdělávání (např. v Německu či Rakousku po dokončení 4. ročníku primární školy).

Takovýchto specifičností vzdělávacích systémů existuje v evropských a jiných zemích celá řada. Je proto velmi obtížné určovat, které vzdělávací systémy jsou „lepší“ nebo „horší“.

Podívejme se třeba na u nás často kritizované výdaje státu na vzdělávání. Podle některých kritiků jsou tyto výdaje příliš nízké (zejména platy učitelů) a to je příčinou nižší kvality českého školství, resp. horších výsledků českých žáků ve srovnání s vyspělými zeměmi. Jenže detailnější analýza ukazuje, že mezi výší finančních výdajů na vzdělávání a výkonností vzdělávacího systému není přímá úměrnost. V některých zemích (např. Japonsko) jsou výsledky žáků jedny z nejlepších na světě (podle měření PISA), ačkoliv finanční výdaje na vzdělávání jsou nižší než v jiných zemích.

Co z toho vyplývá? Jednoznačně platí, že než se vynesou soudy o tom, které vzdělávací systémy jsou lepší nebo horší než český systém, je třeba se seznámit s důležitými parametry jednotlivých systémů, tedy s vlastnostmi jejich struktury, fungování a změřených výstupů. K uplatňování tohoto přístupu poskytuje kniha Vzdělávací systémy v zahraničí základní údaje, které u nás dosud nebyly souhrnně prezentovány. Knihu proto doporučujeme jak odborníkům v různých úrovních řízení školství, tak učitelům a studentům pedagogických oborů.

Celý text naleznete v aktuálním vydání časopisu Řízení školy (nakladatelství Wolters Kluwer)