Michal Komárek: Dívejte se na Olympiádu, děti – je to napínavé a hraje se fér!

Na pozvánku ke sledování Olympijských her v Riu na dětském kanálu ČT Déčko jsem si vzpomněl při hororovém závodu v silniční cyklistice žen. Ta upoutávka na Déčku mi připadá až svazácky propagandistická - „...bude to napínavé a hraje se fér“. Napínavé? Jistě. Ale je důvod vzbuzovat v dětech dojem, že olympiáda je nějaká morální autorita?

Richard Veleta: Dnes je Den vzdělanosti

Dnes je 7. duben, na kterýžto připadá významný den, Den vzdělanosti. Svátek se odvíjí od aktivit Karla IV.; jednoho z několika politiků, kteří v našem teritoriu brali vzdělanost vážně a něco reálného pro ni i udělali.

Přečtěte si: Recept na inkluzi: do školních uniforem! Pionýrské košile nebyly to pravé

Tato glosa bude vypadat jako nadsázka, ale je míněna jako vážný návrh. Již dlouho ho hodlám předložit a najít pro něj podporu. Teď, když se diskutuje o inkluzi, tedy o způsobu, jak nastolit ve školních třídách rovnost a bratrství, je na něj vhodná chvíle.

Přečtěte si: Inkluze? Další zpackaný plán ministryně Valachové

Proti všem. Tak zatím vypadá tažení socialistické ministryně školství Kateřiny Valachové ve věci začleňování handicapovaných či jinak znevýhodněných žáků do hlavního vzdělávacího proudu. To, co ministryně označila jako svou prioritu, nezvládá. A je to velká škoda.

Zdeněk Sotolář: Bez peněz do inkluze nelez

Že nebudou na inkluzi peníze, varuje Učitelské profesní sdružení bezmála rok. Navzdory tragikomickému optimismu ministryně Valachové a jejích věrných náměstků.

Jana Hrubá: Co si myslí o škole středoškoláci?

Téma kulatého stolu 10. prosince 2015 bylo: Co si myslí středoškoláci o školách, na nichž se vzdělávají? Když jsem odcházela, táhlo mi hlavou: „Na středních školách se nic nepohnulo ani o píď!“

Jiří Týř: Malé platy učitelů jsou vážný problém

V další nové platové tabulce by se, myslím, mohlo všem učitelům přidat ještě cca 5 tisíc Kč měsíčně s účinností od nástupu takzvané inkluze, tedy od 1. září 2016. Včera Sněmovna schválila návrh rozpočtu. Definitivní schválení bude v prosinci. Do té doby je ještě možné žádat o spravedlivější plat pro učitele zajištěný už v rozpočtu pro příští rok.

Zdeněk Sotolář: (De)Motivace pro učitele aneb Dlouhý nos doktora Cvacha

Paní nová ministryně se dala slyšet, že by stála o motivující kariérní systém. Asi vůbec nečetla ten současný návrh. V něm totiž motivujícího nenajdeme nic.

Jan Sláma: Zase jednou ke školství

O školství v naší zemi jsem toho už napsal dost. A to, co jsem psal před lety, se nyní ukazuje jako jasnozřivá předpověď. Občas jsem něco poslal i na ministerstvo, které mi většinou zdvořile odpovědělo, že si váží mého zájmu a přeje… atd. Tak jak to chodí, když se chcete někoho slušně zbavit.

Lenka Matoušková: A co děti, s kým si mají hrát?

Střídavá péče o dítě po rozvodu vypadá jako ideální kompromis, jenomže dítě pak pendluje mezi dvěma domovy - a kde je tedy vlastně doma?

Vojtěch Januš: Pan prezident to nedovolí!

Dnes ráno radiobudík zahájil zprávou o ukončení činnosti váženého pana ministra MŠMT Dobeše.

Oldřich Suchoradský: Kniha mého srdce finišuje

Národní anketa Kniha mého srdce hledá nejoblíbenější knihu českých čtenářů. Vstoupila v těchto dnech do své závěrečné fáze. Sleduji její průběh od samého začátku. Jako knihovníka mne zajímá, která ze zvolených knih vystoupí na pomyslné nejvyšší příčky. Ale anketa je zároveň velkým průzkumem o stavu čtenářství v naší republice. Z tohoto pohledu je to pohled až nečekaně optimistický.

Když jsem se poprvé dozvěděl o této akci, moc velké šance jsem ji nedával. V záplavě podobných hlasování o miss, Oskarech, nejlepších sportovcích a obdobných aktivitách jsem si myslel, že hlasování o knížce mezi lidmi neuspěje a zcela zapadne. Už prvý večer ankety, uvedený v televizi za moderování herce Jaroslava Duška mne překvapil svojí dynamičností a tím, jak se mu podařilo diváky zaujmout. Počet hlasujících byl vysoký a výběr 100 nejčtenějších knih našich čtenářů byl pro mne potvrzením, že to s čtenářstvím našeho národa není zase až tak špatné, jak se někdy uvádí.

Po dalších dvou večerech je vybrána nejpopulárnější dvanáctka knih, mezi kterým mají čtenáři během léta vybrat konečně tu svoji nejoblíbenější. Složení konečného tuctu knih mne zaskočilo. Tu svoji milovanou a ani některou z nejoblíbenějších mezi čtenáři ve své knihovně jsem mezi nimi nenašel. Když jsem si ale v klidu znovu seznam prohlédl, zjistil jsem, že jsou zde zastoupeny knížky oblíbené u všech věkových skupin čtenářů. Od dětských Dětí z Bullerbynu, přes Malého prince, Rychlých šípů, Harryho Pottera až k Pánu prstenů ke klasické Babičce, čtivého Egypťana Sinuheta. Hlasující zaujal neopakovatelný humor knížky Co život vzal nebo Saturnina, nebo klasický humor Dobré ho vojáka Švejka. Nechybí ani hloubající a módní četba autora Alchymisty. Všechny jmenované knížky jsou v katalogu půjčovaných knížek mých čtenářů naší malé venkovské knihovny, což mi dělá moc dobře. Hovoří totiž o univerzálním vkusu mých čtenářů a také o vhodném výběru knih do fondu knihovny. Jedna z dvanáctky knížek nám ale v knihovně chybí. Je to Svítání od Stephenie Meyer, kterou si budu muset vypůjčit a přečíst. Jde o jediné skutečně velké překvapení, kterého jsem se při čtenářském výběru dočkal.

Asi jste zvědavi, koho budu volit v posledním kole ankety. Nejsem nějak zvlášť vášnivý čtenář. Konečně i moje profesní zaměření na technické předměty mne vede spíše četbě populárně naučné, která svého zástupce mezi vybranou dvanáctkou nemá. Asi to můj favorit zase nevyhraje, jako nebyla vybraná ani jedna z mých voleb v předchozích dvou kolech. Ale o to snad ani v anketě nešlo. Její smysl vidím v tom, že vrátila, nebo dokonce přivedla tisíce čtenářů ke knížce. Tak jako já hledám, abych si přečetl Svítání, činí tak stovky a tisíce jiných čtenářů, zajímajících se o zařazené tituly. Přes 200 000 hlasujících čtenářů v prvých dvou kolech ankety je toho důkazem. A jen za chvíli, co píši tento text (je neděle dopoledne), hlasovalo do ankety 3. kole dalších 7 čtenářů. Jistě jsou mezi nimi i děti a mladí lidé. A to dává celé akci s hledáním oblíbené knížky smysl. I v době internetu a počítačů je četba stále velmi rozšířenou a oblíbenou zábavou našeho národa.

Zveřejněno na blogu autora na blog.rvp.cz.

Petr Kolman: Trestní odpovědnost dětí – čtrnáct nebo patnáct?

Vypadá to, že hranice trestní odpovědnosti se opět vrátí na 15 letech věku, stejně tak i zákonná hranice pro sexuální styk. Zachovat současný stav má novela trestního zákoníku, kterou v pátek minulého týdne schválila česká sněmovna. Novelu nyní posoudí horní komora Parlamentu ČR. Novela, převážně připravená poslankyněmi KSČM, ruší pasáže nového trestního zákoníku, který měl od roku 2010 snížit obě zmíněné věkové hranice na 14 let věku.

Ke opětovnému navýšení hranice trestní odpovědnosti mám ovšem velmi vážné výhrady.

Bylo by patrně nošením nočních ptáků do Athén popisovat, jak závažným společenským problémem je dětská kriminalita. Obzvláště alarmující je dlouhodobý růst dětské brutality. Nota bene i nejeden učitel se v posledních letech stal obětí kriminálního případu, kde v roli pachatel vystupoval velice mladý člověk , někdy dokonce i žák samotné oběti.

Rodiče (resp. zákonní zástupci) a škola v určitých případech nestačí na plnohodnotnou – či alespoň dostačující - výchovu. U těchto případů, žel, nezbývá než intervence veřejnomocenského aparátu.

Dnes je v českém trestním zákoně stále zakotven, a jak to vypadá i do budoucna asi i nadále bude, věk pro začátek trestní odpovědnosti na 15 let, v evropských zemích je častější 14 nebo dokonce 13 let. Pro zajímavost uveďme, že nejnižší hranici trestní odpovědnosti v Evropě má Skotsko – osm (sic!) roků, pro objektivitu ovšem doplňme, že země do kiltu oděná nyní chystá zvýšení z osmi na 12 let.

Spolu s původním návrhem se domnívám, že již dávno nastala vhodná doba pro snížení této hranice i v Česku. Pro snížení hovoří hlavně rychlejší biologické a sociální vyspívání současných dětí. Paradoxní je, že „čtrnáctková“ byla dokonce součástí prvorepublikového trestního práva, tedy před 70-80 roky, v časem kdy děti vyspívaly značně později. Takže původně schválená úprava (tedy ta čtrnáctková) dobu nepředbíhala, spíše doháněla.

Oponenti jistě namítnou: „Máme přece ústavní výchovu pro tento typ pachatelů“. Ano, ale je zde na první pohled jemný, ale přitom zásadní rozdíl. Nařízením ústavní výchovy de facto hodnotíme rodiče. Jejich (ne)schopnost řádně vychovávat. Potomek mnohdy může získat jen pocit, že krapet přehnal zlobení. Oproti tomu trestně-právní rozsudek je silným signálem: Porušil jsi zákon, dostaneš trest. Mladý pane, mladá dámo, za své činy musíš být odpovědný!

Kritici snížení věkové hranice také argumentují, že spíše než děti by měli být sankcionováni jejich zákonní zástupci. Částečně je to asi pravda, pokud by rodiče byli donuceni zaplatit několik set či tisíc korun pokuty za malého zlodějíčka, možná by to v některých případech zamezilo dalšímu proti-právnímu jednání. Ale lze takto řešit účast 14ti letého kluka (či dívky – buďme genderově korektní) na brutálním loupežném přepadení, vydírání či dokonce vraždě?