Tajný učitel: Jak nenechat děti propadnout na vzdělávací dno? Každý propadlík je i naším selháním

Tajný učitel reaguje na text Julie Hrstkové „Ztracené děti i budoucnost“:
Selektujeme my učitelé hodnocením? Selektuje systém skrze testy u přijímaček a maturit? Selektují se děti samy tím, že se neučí? Selektujeme je tím, že je nedokážeme motivovat? Je potřeba najít odpovědi na otázky, jak podpořit nemotivované děti od školky výše, jak najít a rozvinout potenciál všech dětí co nejdále to jde, jak nenechat nikoho propadnout sítem až na vzdělávací dno, ze kterého se lze jen stěží vyhrabat. Pokusit se zahodit tzv učitelský nadhled a vložit se osobně do osudů dětí v našich třídách.

Každý propadlík je i naším selháním. Měli jsme deset tisíc a více hodin na to, abychom je vedli, osobně v hodinách, nebo po vyučování dohlédli na jejich rozvoj. Pokud jsme to nedokázali, kde se stala chyba? Je chyba vždy na jejich straně, resp u rodičů, nebo za to mohou omezené zdroje systému? Jsem učitel a nenaučil jsem. Jsem pedagog a nevychoval jsem. Žák zůstal bez vzdělání, vězněm v rukou sociálního systému státu; jeho děti budou pravděpodobně také a děti jejich dětí rovněž. Třeba je čas přijmout odpovědnost a uvědomit si, že pokud necháme stát, aby nadále vedl vzdělávací politiku způsobem pokusu a omylu, musíme vytvořit paralelní systém, který je bezvýhradně zaměřen na žáka, nikoli na předpisy, osnovy a limity možností.

Možná si řeknete, že u Vás ten paralelní systém funguje léta, v tom případě byste o tom měli napsat a pokusit se příkladem dobré praxe pomoci i dětem na jiných školách.

Text Julie Hrstkové naleznete zde