Tajný učitel: Ochrana před vyhořením - jiný předmět a jiná třída

V některých školách za našimi hranicemi existuje systémově zabudovaný nástroj proti vyhoření učitelů, takzvaný sabatický rok, neboli rok volna po každých sedmi letech výuky. Učitelé tento rok využívají různě; někteří cestují, jiní pracují na farmách, nebo ve firmách, pro charitativní organizace nebo píšou knihu. Rok volna je dobrá věc. Učitel si výkonem úplně jiné aktivity odpočine a zároveň načerpá zkušenosti z "opravdového" světa. Tyto pak může předávat dál žákům ve výuce. Připravovat žáky pro život, pokud jediná životní zkušenost učitele je pedagogická fakulta a následně škola, lze jen stěží.

V České republice je myšlenka volného, placeného roku pro učitele vzdálenou a úsměvnou utopií. Vždyť někde učitelé nedostanou proplacené ani letní prázdniny. Stav vyhoření je pak častým jevem. Aby nemusel odejít ze zaměstnání, učitel si vůči opakujícímu-se kolotoči školního roku vybuduje obranný mechanizmus, kterému se eufemisticky říká nadhled a méně eufemisticky rutinérství či nezájem. Nadšení pro práci a pro předmět postupně vyšumí, výuka jede podle kolejí, položených během prvních několika let počátečních líbánek. V duši se objeví šedivá díra, jen místy přerušovaná hodinami, při kterých děti dobře pracují, zvídavě se ptají a výuka náhle oživne vyhasínajícím plamínkem starého nadšení.

Podle úředníků je potřeba profesní růst stimulovat dalším vzděláváním, abychom prý drželi krok s nejnovějšími poznatky v našem oboru. Tak jdeme na školení, která mají honosné názvy a ještě honosnější cenovky. Záhy zjistíme, že z deseti školení je tak jedno, kde jsme se dověděli něco nového. Zbytek "dalšího vzdělávání" je způsob jak prolomit každodenní rutinu a podívat se někam jinam, pokud ovšem vedení školení zaplatí. Je podivuhodné, kolik tzv školení je zcela k ničemu. Například využívání technologií ve výuce, nebo prevence šikany, nebo objevné aktivity, kterými lze výuku oživit a učinit atraktivní; to vše je vesměs plácnutí do vody, slátané se střípků něčích zkušeností, různé chytré vychytávky na jedno použití, nebo selský rozum přeložen do hogofogo úředničiny. Lektoři jsou mnohdy přednašeči z povolání, nebo učitelé, které nebaví učit děti a tak učí učitele, nebo herci, kteří se minuli povoláním.

Domnívám se, že jednou z možných cest jak skutečně předejít vyhoření a upadnutí do rutinérské hibernace, je umožnit učitelům, aby čas od času učili tematický blok nějakého předmětu, mimo jejich aprobaci, na jiném stupni. Přípravy nutné k tomuto cíli pak mají ozdravný efekt změny a objevování nových obzorů, navíc skýtají možnost porozumět problematice výuky jiných předmětů a věkových skupin. Umožňují také spolupráci s kolegy na jiné úrovni. Pro žáky bude jistě změna také vítaná, učitel neotřelý, uhel pohledu na předmět jiný. Co požadavek aprobace na určitý předmět a stupeň, ptáte se možná zděšeně. Inu, k čertu s ním. Profesní hygiena učitelů je mnohem důležitější než nedomyšlená nařízení úředníků. Nebo bychom mohli zavést sabatický rok.

Převzato z autorova blogu