Bořivoj Brdička: Ambasadoři komerčních projektů ve školství

Značný rozruch nejen na americkém kontinentě udělal nedávný článek v New York Times o technicky vyspělé a oceňované učitelce 1. stupně z Mapletonu v Severní Dakotě Kayle Delzer. Kayla je prototypem moderního digitálního občana, který se snaží maximálně ovlivnit své virtuální okolí (osobní vzdělávací prostředí) a v duchu jedné ze základních kompetencí (smysl pro iniciativu a podnikavost) se snaží uplatnit nejen jako vynikající učitelka, ale též jako konzultantka, autorka, lektorka nebo jako přednášející, zvaná na významné konference či do televize. Dělá dojem schopné manažerky, která pro podporu své činnosti dokáže zajistit dostatečné finanční zdroje. Na to, jak je mladá, jsou její výsledky skutečně pozoruhodné. Problém, který otevírají New York Times, souvisí s tím, že se z Kayly pozvolna stává možná až příliš velká obchodnice.

Všichni na učiliště? Snaha redukovat „nepotřebné“ všeobecné vzdělání má dlouhou tradici

Volání po omezení všeobecného vzdělávání ve prospěch více technicky zaměřené výuky zaznívalo v předlitavské (rakouské) části Rakouska-Uherska již od 80. let 19. století. Navzdory mínění obcí začal stát redukovat „obecné nepotřebné předměty“, jako byly cizí jazyky, zeměpis a tělocvik. Považovaly se za zbytečné, a občas dokonce škodlivé, a záhy se proto odsouvaly do nepovinné sféry. Historickou glosu přináší časopis 100+1 zahraniční zajímavost.