Při ladění našeho školního vzdělávacího programu jsme se dostali k otázkám soutěžení ve škole. V našem týmu se rozpoutala diskuse. Soutěžit ve škole? Nebo ne? Jak motivovat soutěživce? A jak jednat s dětmi, které soutěžit nechtějí?
Z polemiky na Škola.JednaRadost.cz vybíráme:
Co vlastně člověka nutí, aby soutěžil? Je to forma zábavy ? Motivace k lepším osobním výsledkům ? Snaha porovnávat se s druhými ? Ukázat svému okolí, v čem jsme skvělí ? S odstupem téměř dvou desítek let vnímám soutěž jako něco, bez čeho už bych se klidně obešla. Dokážu se totiž bavit, aniž by mě někdo zvenčí hecoval. Mám nastartovanou vnitřní motivaci k tomu, abych se stále měla chuť zlepšovat, pohání mě zvídavost i schopnost sebereflexe vlastní práce. Nemám už sklony neustále se porovnávat s jinými lidmi, protože jsem díky cenným životním zkušenostem došla k poznání, že jsme jedineční, a tudíž těžko porovnatelní. A co se týká poslední uvedené okolnosti, necítím potřebu se zviditelňovat soutěží, dělám prostě to, co mě zajímá a baví a jsem-li v tom dobrá si vyhodnocuji na základě svého uspokojení z dané činnosti. Podtrženo, sečteno, já soutěžit nepotřebuji.
Přečtěte si: Soutěžit ve škole? Ano, nebo ne?
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
1 komentářů:
Kdo má potřebu soutěžit, nechť soutěží. Určitě si nějakou příležitost k seberealizaci najde.
Ve škole, zvláště pak té základní, která je ke všemu ještě povinná, bych upřednostnil spíš olympijský přístup, že není důležité vyhrát, ale zúčastnit se.
Jednoznačně bych zrušil jakoukoli formu klasifikace a veškeré způsoby zkoušení. Žáci by ale měli mít možnost ověřit si, oproti nějakému etalonu, do jaké míry nabyli kompetencí. Ale jen zcela dobrovolně.
Okomentovat