Přečtěte si: Komenského nesmělý úsměv

Na svém kontě mám již několik textů věnovaných stavu českého školství. Všechny tyto texty jsou smutné, plné frustrace, stav vzdělávání v našich luzích a hájích popisují jako značně neutěšený. Obvykle jsem je tvořil ve stavu duševní vyprahlosti a impulzem k jejich tvorbě byla nejčastěji potřeba autoterapie po nějakém obzvláště třeskutém kontaktu s aktéry vzdělávacího procesu. Jenže místo toho, abych se ze svých zážitků konstruktivně vypsal a při psaní nalezl nějakou osobní cestu, jak si s určitými problémy poradit, čím dál více jsem se propisoval do stavu malomyslnosti a rezignace. Hora problémů, které jsem byl schopen nalézt a popsat, postupem času neutěšeně narůstala, zatímco počet nápadů na jejich řešení se limitně blížil k nule.


Z článku Miloslava Pouzara v NeviditelnýPes.cz vybíráme:

Každý z účastníků semináře (snad kromě mě) přispěl nějakým nápadem, jak děti různého věku zaujmout pro studium a podpořit to nejlepší, co v nich je. Ten pelmel nápadů měl však několik jednotících prvků, jejichž obecná aplikace by snad ze školy mohla udělat rozumné místo k žití (nikoli přežívání) a vzdělávání (nikoli učení). Prvním jednotícím prvkem byl důraz na praktickou zkušenost s konkrétní činností či jevem, která předchází abstraktnímu zobecnění. Nejdřív si věc zkus, osahej, pokaz ji a najdi chybu a teprve pak hledej obecnější teoretické vysvětlení toho, co jsi viděl a prožil. Většina účastníků se shodla na tom, že se těžko učí něco, s čím dítě nemá praktickou zkušenost a u čeho nepředpokládá, že by tuto zkušenost v budoucnu mít mohlo. Dalším jednotícím prvkem byl důraz na proces a nikoli na výsledek. Vzdělávání by mělo probíhat jako příběh s otevřeným koncem, kdy pointu neproflákne učitel, ale nalezne ji žák. Zkoušet, bloudit, hledat lepší cestu – to ovšem vyžaduje čas. Moře času. Bohužel však hlavní proud naší pedagogiky trpí iluzí kritického nedostatku této komodity. Vše je honem honem, musíme to (co?) stihnout, rychle dovnitř, rychle ven. A pak se divíme té mělčině všude kolem nás. Ona je však jen logickým důsledkem podřízení se představě o nutnosti spěchat. Jak říká jedno vietnamské přísloví – chytrý se učí pět let, hlupák to stihne za den. To je podle mě velice moudré přísloví.