Zoufalství a pocity zmaru. Bylo to drsné, říkají mladí učitelé o svých začátcích za katedrou

„Pracovala jsem všude možně a takové pocity zmaru a zoufalství jako na začátku učitelství jsem nikde nezažila. Začátek byl peklo, i když pracuji v  dobré škole s fajn dětmi a přátelským kolektivem. Fakulta mě připravila tak napůl,“ říká Barbora J., která je absolventkou pražské Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy (dále jen Pedf UK). Reportáž přináší server E15.

Podobný zážitek má i Barbora P., která studovala tamtéž: „Nástup do školy, kde jsem se neměla o koho pořádně oborově opřít, byl dost drsný. Vaření z vody, hledání cest, zkoušení věcí, které mohly být objeveny výrazně rychleji, kdyby mi někdo napověděl, inspiroval mě, pošťouchl mě správným směrem. Fakulta mě na reálné učení nepřipravila, seminárky, nějaké odborné vzdělání, praxe, jejichž smysl mi poměrně unikal a přínos jsem v nich neviděla a zpětně stále nevidím. Naštěstí jsem měla aspoň nějaké praxe, ale to je naskočení do rozjetého vlaku. Chvilku držíte horký brambor, a pak ho zase hodíte pryč a vyskočíte ven. S realitou školního roku nesrovnatelné. Bylo pár kantorů, kteří mi dali něco do praxe, ale celkově to pak bylo vlastní objevování.“

Lukáš Šlehofer, projektový manažer a učitel, který šest let pracoval pro společnost SCIO, v  jednom z nedávných příspěvků na svém facebookovém profilu napsal: „Dovedete si představit lékaře, který jde během studia pouze na 10–40 hodin do nemocnice, učí se celou dobu o tom, jak funguje lidské tělo a nemoci, ale prakticky nepřijde s nemocným do styku a výuku vedou lidé, kteří nemocné téměř nikdy neviděli? Přijde vám to směšné. Jenže tak přesně probíhá výuka učitelů.“


Celý text naleznete zde