„Překvapilo mě, kolik známých sledovalo přímý přenos z parlamentu, který minulý týden projednával návrh na vyslovení nedůvěry vládě. Skoro všichni byli pohoršeni. I já přerušovaně sledovala a pohoršovala se. Moje pohoršení však nesměřovalo k obsahu rozpravy, ale ke stopáži. Proč vykládá čtvrt hodiny, co může říct za pět minut, říkala jsem si a v duchu sumírovala něco jako přijímačky do sněmovny, nebo přesněji vstupní test pro ty, kdo se chtějí ucházet o politický mandát,“ píše Radka Kvačková v Lidových novinách.
 |
| Radka Kvačková (repro ČT) |
Normálně totiž píšu o školství. Proto mě taky napadlo, jestli by ve školních osnovách nemělo být něco jako výchova ke stručnosti. Schválně jsem ty dokumenty procházela. O něčem takovém tam ale není ani zmínka.
Zkušenost dokonce ukazuje cosi právě opačného...
Škola jako by chtěla mladým lidem vštípit, že bez kvantity není kvality. A nejen ta střední, i vysoká. Seminární práce na téma „syndrom vyhoření andragogických pracovníků“ nebo „historický vývoj středníku“ musí mít dvacet stran, bakalářská třicet, diplomová aspoň sedmdesát. A běda, kdo zvětší písmo nebo rozšíří mezery mezi řádky!
Celý text naleznete v Lidových novinách
2 komentářů:
Proč vykládá čtvrt hodiny, co může říct za pět minut,
Protože tam byla televize. Někdo má dlouhý text, někdo vedení. A pokud chcete úkolovat školu, postavte se prosím do fronty.
Ano.
Někteří lidé by měli mluvit (psát) stručněji a smysluplněji.
Někteří raději vůbec.
Pro politiky a novináře to platí trojnásob.
Okomentovat