Mám ve třídě osm dětí, které potřebují speciální péči, a pět cizinců, říká učitelka. Inkluze na sídlištní základce

„Na inkluzi občas s kolegy nadáváme, není podle nás prakticky zvládnutá. Ale zároveň se činíme, co můžeme, protože vám to prostě nedá, se na ty děti vykašlat. A trochu nás štve, že hodně rodin to neocení,“ popisuje učitelka základní školy své zkušenosti pro magazín Rodiče vítáni.

Je mi čtyřicet let, učitelství jsem vystudovala, ale učit jsem šla až po mateřské dovolené, před čtyřmi lety. Hledala jsem práci poblíž bydliště a nechtěla jsem do školy, kde jsou moje děti. A tak jsem nastoupila do větší školy, kterou mám asi dvacet minut chůze od domu. Škola stojí na sídlišti na okraji velkého města, žije zde dost sociálně slabých a neúplných rodin, Romů a cizinců.

Já jsem třídní ve třetí třídě, mám tam 22 dětí. Šest z nich má přiznaný nějaký stupeň podpory (jeden chlapeček třetí, to už je s nárokem na asistenta, zbytek má dvojku) a dva by ho potřebovali, ale ještě jim nebyla porucha diagnostikována. Přiznám se, že na to ani moc nespěchám, protože mi přibude papírování, spíš než podpory.

Jen ve dvou případech z těch šesti rodina spolupracuje. Abych to upřesnila, v naší třídě nejde o romské žáky, toho máme jen jednoho a je naprosto bezproblémový. Jsou to běžné rodiny, jen sociálně a intelektově slabé, často matky samoživitelky. A kromě toho učím pět dětí, jejichž rodným jazykem není čeština.

Já sama jsem si zvykla připravovat výuku ve třech různých úrovních. Stejně mám ale pocit, že chytré děti zanedbávám na úkor těch slabších. Mám tu jedno zřejmě velmi nadané dítě a je mi líto, že si velkou část času v matematice prostě čte, protože pro něj nemám dost podnětů. Když mám čas, tak s ním dělám již látku ze 4. i 5. třídy, zlomky a rovnice.

Opravdu šikovné děti jsou ve třídě asi čtyři, z toho jedna je cizinka (v minulé třídě byla nejlepší na češtinu Ukrajinka), a já mám výčitky svědomí, že se jim dost nevěnuju. A tak si občas řeknu „holt dneska budu probírat něco, čemu půlka třídy nebude rozumět.“

Co by pomohlo? Jednoznačně snížit počet žáků ve třídě. Párové učení si moc představit nedokážu, přece jen každý učitel je osobnost s určitým stylem a říkám si, že by to bylo složité na koordinaci a možná i rušivé pro děti? Co se školení týče, například v loňském roce jsme absolvovali cca 50 hodin povinných kursů, bohužel přínos byl podle mě nulový, témata byla zpracovaná teoretiky a úplně odtržená od praxe.


Celý text naleznete zde