Alice Kourkzi, Zlatuše Štiková: Žák bez znalosti češtiny ve třídě – část 1

Seriál článků popisuje na případu konkrétního žáka-cizince bez znalosti češtiny proces integrace do základní školy, sestavení plánu pedagogické podpory (PLPP) a jeho naplňování, je doplněn o praktickou ukázku.

V českých školách každý rok přibývá žáků-cizinců, kteří přicházejí bez základní znalosti vyučovacího jazyka. Tito žáci mají sice podle § 20 školského zákona nárok na bezplatnou přípravu k začlenění do základního vzdělávání prostřednictvím pověřených škol, tento způsob se ale z mnoha důvodů ukazuje jako nefunkční. Žáci jsou v praxi integrováni přímo do tříd a jediné jazykové podpory se jim dostává v kmenových školách. Jak si s touto nelehkou situací poradila, popisuje v následujícím seriálu výchovná poradkyně Zlatuše Štiková.

Charakteristika žáka

Josef přišel do České republiky z Norska, kde žil s matkou a ukončil 1. ročník základní školy. Hovořil pouze norsky, arabsky a částečně anglicky. V devíti letech začal navštěvovat druhou třídu. Vedle úplné neznalosti češtiny musela škola řešit i počáteční problematické chování. V České republice žije Josef pouze s otcem a jeho sestrou (tetou), jejichž rodným jazykem je arabština, nicméně oba hovoří plynně česky.

První dny ve škole

Před nástupem Josefa do třídy jsem děti seznámila s tím, že k nám přijde nový žák, že nám asi nebude rozumět, ale i tak že ho mezi sebou přivítáme, aby se mezi námi cítil dobře a bezpečně. Situace byla o to snazší, že ve druhé třídě je mnoho žáků z různého kulturního a jazykového prostředí – např. z Jemenské republiky, Syrské arabské republiky, Norského království, Alžírské demokratické a lidové republiky. Ve třídě jsou i žáci, kteří se narodili již v České republice, ale mají odlišný mateřský jazyk (OMJ). Doma se často mluví jen ukrajinsky, vietnamsky nebo arabsky. Velkou oporu jsem měla v arabsky mluvících dětech, které mi pomáhaly překládat. Ve třídě není asistent pedagoga. Zpočátku seděl Josef s arabským spolužákem, který mu pomáhal seznámit se s chodem školy v jeho rodném jazyce. Později jsem Josefa přesadila ke spolužákovi, který hovoří pouze česky, abych zamezila častému povídání.

Přestože jsou ve třídě arabsky mluvící děti a zpočátku se mu snažily pomáhat a tlumočit, po krátké době to již odmítaly. Josef jim ubližoval, obtěžoval je různými zvuky, vyvolával slovní hádky. Josef neměl téměř žádné pracovní ani hygienické návyky. Všechny děti odmítaly s ním být ve skupině či utvořit dvojici. Již od počátku navštěvoval školní družinu, ale ani zde nerespektoval žádná pravidla. Otec i teta mi vysvětlovali, že v norské škole taková pravidla Josef neměl a že tam výchova a vzdělávání probíhaly jinak. Mým prvořadým úkolem bylo zvládnout jeho zařazení do kolektivu a usměrňovat jeho chování, eliminovat jeho negativní projevy. Důležitým bodem bylo nastavení jasných pravidel školy i třídy, dále jejich objasnění nejen Josefovi, ale i zákonným zástupcům a navázání spolupráce.


Celý text naleznete zde