V Česku je šílený rasismus, zlobí se studenti z Beskyd. Za svůj boj s předsudky získali dvě ceny

Na počátku projektu Srdcem, ne očima byl americký učitel jazykového gymnázia ve Frýdlantu nad Ostravicí. Ten pozval do školy brazilskou umělkyni, jež je známá svou originální metodou boje proti rasismu. Studenty tak nadchla, že se rozhodli jít v jejích stopách. Teď se stali dvojnásobnými vítězi ceny Člověka v tísni Gratias Tibi. Reportáž přináší Aktuálně.cz.

Za vším stojí zástupce ředitele Jonathan Lobel, jenž na škole učí informatiku a reálie USA. "On pozval Brazilku Angélicu Dass, která nás učila workshop dělat a je také celosvětovou zakladatelkou projektu," říká studentka a jedna z organizátorek Eliška Minksová.

Angélica fotí na ulici lidi různého věku a různé barvy pleti. Fotí vždy od ramen nahoru, stejně tak se pak malují i děti na workshopech frýdlantských studentů. Z těchto snímků vytváří obrovské koláže a mozaiky, které vystavuje na nejrůznějších místech celého světa.

Na nich dokazuje, že učení o čtyřech barvách pleti a čtyřech rasách je v podstatě nesmysl. Existuje totiž nepřeberně druhů tělových odstínů. Chce tím také ukázat, že každý člověk je unikátní, stejně jako odstín jeho pleti, jenž nijak nesouvisí s charakterem nebo kvalitou daného jedince.

"Je to neuvěřitelně inspirativní člověk, svou myšlenku šíří po celém světě sama. Je ohromně přátelská a umí nádherně kreslit. Po jejím odjezdu jsme se proto rozhodli jít v jejích šlépějích a během letošního roku navštívit s workshopy třicet základních škol v Moravskoslezském kraji," říká Eliška.

Tak vznikl projekt Srdcem, ne očima, který uzpůsobil práci Angélicy možnostem malého gymnázia v malém městečku. Názvem studenti vyjadřují, že cizí člověk by se měl poznávat srdcem, ne očima - důležité tedy není to, jak navenek vypadá, ale jaký charakter má uvnitř.

Jak těžko se vlastně bojuje s rasismem z podhůří Beskyd? "Myslím, že hodně těžko. Máme tu hodně Romů, nejen ve Frýdlantu, ale i v nedalekém Frýdku-Místku a v Ostravě. Romové se hodně separují od ostatních dětí a ti zase mají vůči nim předsudky," vypráví Eliška. "Ale na konci workshopu děti pochopí tu základní myšlenku a dívají se na vše jinak."

Za žáky základních škol chodí s tělovými barvami, štětci, papíry a zrcátky. Děti se na sebe dívají, namalují tužkou svou podobiznu od hlavy po ramena a pak zkoušejí z tělových barev namíchat tu svou. Musejí většinou kombinovat nejrůznější barvy a složitě je míchat, než dojdou k té jejich - unikátní, s níž pak přetřou svůj portrét.

Celý text naleznete zde