Už sám fakt, že se literární kánon stává předmětem metaliterárních a metaliterárněvědných úvah, že je často zpochybňován a interpretován jako sporný jev, ba dokonce vykládán jako násilí na čtenářích i badatelích, naznačuje, nakolik se v poslední době proměnilo naše myšlení o literatuře a komunikační rámce, za nichž se toto myšlení realizuje. Zdá se dokonce, že jsme byli – alespoň my starší – přímými účastníky proměny tak zásadní, že nám to umožňuje stav před změnou a po ní modelovat jako dvě zcela odlišné etapy, určené velmi odlišnými představami o smyslu literatury a její role ve společnosti. Alespoň nakolik mohu soudit ze současné české situace, jejíž znalost je ostatně také východiskem k následným úvahám. Stejně jako přesvědčení, že aktuální proměna vztahu ke kánonu není jenom záležitostí čistě literárněteoretickou, ale také věcí, která se týká celého myšlení o literatuře a školní výchovy k němu jako jeho neoddělitelné součástí.
Celý článek naleznete v časopise Tvar, v č. 16 (první část) a v č. 17 (dokončení).
Pavel Janoušek: S kanónem na kánon aneb Kvadratura kánonu a nesamozřejmost jeho samozřejmosti
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
2 komentářů:
Souhlas. Jen by mě zajímalo, kdo prosadil do seznamu Literárních žánrů a autorů k didaktickému testu z českého jazyka a literatury, který vydal Cermat, Bedřicha Bridela. Opravdu mě zajímá, kolik žáků o něm slyšelo a kdo od něj něco četl.
A kolik žáků četlo ty ostatní?
Okomentovat