Jak máme žít svůj život, abychom před nebeskou bránou nestáli s pocitem, že jsme ho celý prošvihli?
V životě se vám prý věci nepřihodí dvakrát stejně! Tak to je tedy pěkná
hloupost. Julianě je třicet a právě se snaží něco v životě změnit. Ve
chvíli, kdy se pokouší ukončit první, nepříliš vydařené
manželství, potkává osudového muže svého života. Z bouřlivého vztahu
odchází se zlomeným srdcem, ale bohatší o odhodlání a s vědomím, že když
chce člověk něco dokázat a změnit, musí se spolehnout hlavně
sám na sebe.
Když je Julianě padesát, vůbec se
jí ta číslice nelíbí. Po dvaceti letech ve druhém, docela vydařeném
manželství začíná mít pocit, že už propásla poslední šanci na lásku. A
tehdy potkává svého osudového muže podruhé. Pod vlivem nově
nalezeného citu začíná Juliana uvažovat o tom, jak máme
žít svůj život, abychom před nebeskou bránou nestáli s pocitem, že jsme
ho celý prošvihli.
Dokáže se ale tentokrát poprat se zničující láskou lépe než napoprvé? Nebo se opravdu věcí dějí dvakrát
stejně a celé to dobrodružství bude zase jen naprostá katastrofa?
"Když je vám třicet a vstoupíte do místnosti, většina chlapu zvedne
hlavu. Když je vám čtyřicet a vstoupíte do místnosti, chlapi zvednou
hlavu a zase ji
skloní. V pětačtyřiceti se už nikdo nenamáhá tu hlavu ani
zvednout. Stalo se z vás mrtvý maso. V padesáti snad nemá cenu ani do
místnosti vstupovat. Jste neviditelná! A ten Danielin časopis může
tvrdit, co chce. Život po čtyřicítce nezačíná. Jediné, co vás muže
potkat, je,
že máte kliku."
"Vítej,
divoké stáří! Kdyby mi někdo před pár měsíci řekl, že se to stane,
vysmála bych se mu. Jsem přece dávno za tím. Dvacet let jsem si myslela,
že je to za mnou. Dvacet let jsem tomu
věřila. A teď se v tom plácám znova a vím, že to nikdy za
mnou nebude. Nikdy se ho nedokážu zbavit. Bude se to ke mně vracet jako
jo-jo. Moje další kulečníková koule. Ted mi je padesát a mám chorobný
strach z toho, že nesmím prošvihnout poslední šanci, kdy se můžu cejtit
povznesená. Někdo o mne stojí. Někdo, kdo není můj manžel,
kdo mě nebere jako vtipného zásobovače perlivými vodami. Dvacet let
jsem se presvědčovala, že jistota je to nejdůležitější, co člověk má. A teď všechny své jistoty rozbourám kvůli nějakému naprosto
nejistému chemickému procesu? Má s tím snad něco společnýho láska? Ta, kterou jsem si dávno zakázala?"
Anna Tumová (nar.
1961, Praha) Vystudovala ekonomii, pracovala nejprve jako referentka v
propagaci, autorsky spolupracovala s televizními produkcemi, a později
zastávala manažerské posty v několika zahraničních firmách. před šesti
lety
přerušila ze zdravotních a osobních důvodů pracovní
kariéru, odstěhovala se mimo Prahu, a začala se věnovat psaní. Novela A co s tím má společnýho láska? je její literární prvotinou.
Knihu se slevou přímo od nakladatele zakoupíte na www.albatrosmedia.cz.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
0 komentářů:
Okomentovat