Přečtěte si: Nejde o slovíčkaření.

Jsou vytrvalá, těžko se jich zbavuje a mohou natropit hodně škody. Řeč není o infekcích, klimatických změnách ani ekonomických krizích. Řeč je o zavedených tvrzeních, která rámují způsob, jakým se díváme na vzdělávání. Jejich nebezpečnost není tak zničující jako v případě výše uvedených hrozeb, nicméně je to jen otázka prvního pohledu. Z dlouhodobého hlediska mohou napáchat velmi podstatnou škodu, a to pouze tím, že brání vývoji veřejné diskuse a ochotě uvažovat o tom, že věci se mají jinak a že některé postoje jsou neudržitelné. Předkládám je ve velmi zhuštěné podobě, málokdy je lze vnímat takto jednoznačně, mnohem častěji jsou ale „spuštěny na pozadí“ obsáhlejších aplikací a argumentací. Nepostihnu je všechny, nicméně budu se snažit postihnout ty, které v současnosti nejvíce rezonují mediálním prostorem a případně se i vážou na aktuální události.


Z komentáře Boba Kartouse, který vyšel 2. 10. v Lidových novinách a byl zveřejněn v EDUin.cz, vybíráme:

Vzdělávací systém má sloužit trhu práce
Pokud si pročtete diskuse, nejčastěji se debaty stáčejí k tomu, jak kvalitní výstup poskytuje vzdělávací systém pracovnímu trhu. To není samo o sobě nic překvapivého, jedná se o legitimní otázku. Problém nastává tehdy, budeme-li vzdělávání vnímat jako něco, co má sloužit trhu práce a v druhé řadě (nebo taky vůbec) ostatním společenským zájmům. Tak to přece není, byť by se tak z veřejného echa mohlo zdát. Omezování diskuse na trh práce přirozeně vede k dojmu, že se prizma mění.

Nejpodstatnějším smyslem vzdělávání je prokazatelně společenská a kulturní reprodukce a rozvoj, čehož je ekonomická vazba sice významnou, ale pouze součástí. Nejde prosím o slovíčkaření, jde o něco, čemu se v mediálních studiích říká agenda setting, čili nastavení toho, o jakých záležitostech hovoříme a jak. Pro rozvoj vzdělávání je klíčové změnit zejména tento obecný náhled, protože od toho se pochopitelně odvíjí vše ostatní.