„Mluví se mnou v cizím kódu…“, tak nějak se zpívalo v jakési písni let osmdesátých. Dnes pokračujeme v povídání o licencích poněkud obecněji: co je to vlastně Open Source, free software, freeware, shareware, public domain… Známe skutečně tyto termíny?
Dnes pokračujeme v povídání o licencích poněkud obecněji a budeme se zabývat odlišnou kategorií programů než minule. Různých pouček o autorské ochraně počítačových programů a o tom, co je to shareware, freeware nebo public domain, jsme jistě četli celou řadu. Dnešním tématem bude takzvaný volně šiřitelný software. A jak už jsme se zmínili v titulku jednoho z předchozích článků této série: „Opakování matkou moudrosti.“ Takže čím začít? Určitě některými ustanoveními Autorského zákona č. 121/2000 Sb., platného od 1. 12. 2000:
§2
(2) Za dílo se považuje též počítačový program, je-li původní v tom smyslu, že je autorovým vlastním duševním výtvorem. Za dílo souborné se považuje databáze, která je způsobem výběru nebo uspořádáním obsahu autorovým vlastním duševním výtvorem.
§ 12
Právo dílo užít
(1) Autor má právo své dílo užít a udělit jiné osobě smlouvou oprávnění k výkonu tohoto práva; jiná osoba může dílo užít bez udělení takového oprávnění pouze v případech stanovených tímto zákonem.
§ 46
Základní ustanovení
(1) Licenční smlouvou autor poskytuje nabyvateli oprávnění k výkonu práva dílo užít (licenci) k jednotlivým způsobům nebo ke všem způsobům užití, v rozsahu omezeném nebo neomezeném, a nabyvatel se zavazuje, není-li podle § 49 odst. 2 písm. b) sjednáno jinak, poskytnout autorovi odměnu.
(4) Smlouva vyžaduje písemnou formu, poskytuje-li se licence jako výhradní.
Přestože je ochrana autorských práv u počítačových programů aktuální už desítky let, v řadě ohledů nemají odborníci všeho druhu jasno a výklady zákonů a mezinárodních úmluv se někdy nejen v detailech liší. Například existuje řada právních rozborů o způsobu uzavírání licenčních smluv, spokojme se proto ale s tím, že pro volně šiřitelný software platí zpravidla licenční ustanovení, které je s těmito programy distribuováno a zpravidla je zobrazeno v počátku instalace programu nebo je nedílnou součástí distribučního či instalačního balíčku. Existují i různá unifikovaná znění, protože i autoři volně šiřitelného softwaru nehodlají vymýšlet již vymyšlené v této oblasti. Obliba této kategorie softwaru se projevila i v profesionalizaci tvůrců a jedním ze známých reprezentantů je Association of Shareware Professionals (Asociace sharewarových profesionálů), sdružení založené v roce 1987 v USA. U nás jsou jeho členové například JIMAZ nebo Špidla Data Processing, distributoři softwaru a zprostředkovatelé platby za licence. Pokusme se stručně popsat jednotlivé termíny či kategorie, výklad pochopitelně není zcela jednotný a význam jednotlivých termínů může v literatuře kolísat:
Shareware je plně dle autorského zákona chráněný software, který se zdarma nebo za distribuční náklady distribuuje za účelem vyzkoušení. V osmdesátých letech se shareware šířil na disketách, později se objevily výběry sharewaru na CD-ROMu a archivy na serverech ke stažení, nejprve pomocí FTP, později i s webovým rozhraním (u nás je to například Slunecnice.cz, Studna.cz, ze zahraničních Shareware.com nebo Tucows.com). Pokud je uživatel s programem spokojen, musí se obvykle po uplynutí zkušební doby (nejčastěji 30 dnů) u výrobce registrovat a zaplatit licenční poplatek. Někdy sharewarový program po uplynutí zkušební doby přestane fungovat, dokud nezadáte heslo, které lze získat právě po registraci a zaplacení. U některých programů je použití pro osobní potřebu nebo nekomerční užití zdarma (za licenci platí jen komerční firmy).
Freeware je obvykle šířen na rozdíl od shareware bez platby za licenci, tedy zcela zdarma. Nezávislý programový tvůrce může nabídnout produkt jako freeware například pro osobní uspokojení nebo za účelem jeho prosazení mezi uživateli. Tvůrci si ale někdy ponechávají práva na šíření a uživatelé nejsou oprávněni takové freeware kopírovat a dále rozšiřovat. Ale opět platí, vše záleží na přiložené licenci. Naopak neplatí, že každý program šířený zdarma je freeware.
Free software (svobodný software) je software šířený obvykle pod takzvanou GNU General Public License (GNU je rekurzivní akronym pro „GNU`s Not UNIX“ - vyslovuje se [gnů], projekt GNU byl založen v roce 1984, existují ale i různé další varianty licencí či odvozeniny) za dodržení následujících práv uživatele, který může:
Spouštět program za jakýmkoliv účelem.
Studovat, jak program pracuje a přizpůsobit ho svým potřebám. Předpokladem k tomu je přístup ke zdrojovému kódu programu.
Redistribuovat kopie dle svobodné vůle.
Vylepšovat program a zveřejňovat zlepšení, aby z nich mohla mít prospěch celá komunita (předpokladem je opět přístup ke zdrojovému kódu).
Svobodný software ale neznamená nekomerční, svobodný program musí být dostupný pro komerční využití. Komerční vývoj svobodného softwaru proto není ničím neobvyklým; takové programy jsou komerčním svobodným softwarem. FSF/UNESCO Free Software Directory obsahuje téměř 4 000 aplikací.
Open Source je software šířený podobně jako free software, ale s poněkud odlišnou filosofií. Klíčová je zde Open Source Initiative (OSI) a registrovaná obchodní známka OSI Certified Open Source.
Zcela volně se může nakládat s public domain. To jsou programy od počátku vytvořené a určené pro veřejné použití, je možné je bez omezení kopírovat, upravovat a dále distribuovat. Programy tohoto typu se nyní už vyskytují zřídka, obvyklejší je free software nebo Open Source.
Demo nebo trial verze jsou zpravidla zkušební nebo časově či funkčně omezené verze běžného komerčního softwaru. Rozdíl oproti sharewaru je u nich často v tom, že autor nebo producent nepovoluje zcela volné šíření, přestože je program například ke stažení na webu výrobce nebo na CD-ROMu, přiloženém k časopisu. Někdy se používá povinná registrace uživatele nebo další ochranná omezení.
Lite verze jsou podobná předchozím, ale jde zde o „odlehčenou“ či funkčně omezenou trvalou verzi komerčního softwaru nebo sharewaru, za jejíž užívání se neplatí.
Ale dost výkladů termínů (existují pochopitelně i další, ale jsou naštěstí užívané jen zřídka) a teorie a věnujme se nyní asi nejvýznamnějším druhům volně šiřitelného software, kterými jsou bezesporu free softwaru a Open Source. Jejich nebývalý rozmach je spojen s rozvojem internetu, který umožnil vytváření a chod i rozsáhlých vývojářských komunit, které společně pracují na vývoji produktů. Typickým příkladem je operační systém Linux, jehož jádro je šířeno pod licencí GNU, který získává stále významnější postavení a mezi internetovými servery dominuje. Ale free software a Open Source projektů jsou desetitisíce: podívejte se například na oblíbený vývojářský server SourceForge.net, kde jich je téměř 100 000 a na kterých se podílí více než milion registrovaných uživatelů. Spektrum aplikací pak pokrývá prakticky všechny oblasti a i významné počítačové společnosti, jako jsou IBM, Sun, Novell a další, považují Open Source za perspektivní a podporují ho. Možná se ptáte, jak mohou takové firmy nebo tvůrci takového softwaru vydělávat? Například na dodávkách na klíč nebo na placené podpoře u komerčních zákazníků. Open Source pak snižuje náklady na vývoj a může ho i výrazně urychlit. Řada tvůrců se ale podílí na vývoji bez nároku na odměnu, například v ČR se setkáváme s mnoha nadšenými lokalizátory.
Teď se vraťme ještě k operačním systémům, které jsou volně šiřitelné. Nejznámějším je samozřejmě Linux (nebo GNU/Linux), jedná se v užším slova smyslu o takzvané jádro (kernel), které samo o sobě však není použitelné, je užitečné pouze jako součást celého operačního systému. Linux se obvykle používá v kombinaci s operačními systémy GNU: systémem je v podstatě GNU s Linuxem coby kernelem. Mnoho lidí se nezajímá o rozdíl mezi kernelem, tedy Linuxem, a celým systémem, který také označují ,,Linux“. Toto nesmyslné používání toho názvu způsobuje nedorozumění. Linux je šířen v takzvaných distribucích, kterých je celá řada (nejvýznamnější jsou pochopitelně lokalizované). Jde zpravidla o kompletní operační systémy s balíčky dalších aplikací a instalačním programem, které jsou dnes šířeny na CD-ROMech nebo DVD-ROMech a jsou k dispozici ke stažení na internetu. Jsou buď universální, tedy použitelné pro stolní počítače i servery, nebo specializované pro určitou třídu použití (PC jako router, záchranné, multimediální atd.). Některé z nich jsou ke stažení a použití zdarma, ale existují i placené distribuce se striktní licenční politikou, které často obsahují i komerční software a součástí dodávky je podpora ze strany výrobce. Na opačné straně spektra jsou „malé“ distribuce o velikosti několika MB, které se dají spouštět z diskety (některé specializované se vejdou celé na jednu, jako například FREESCO nebo Pocket Linux) nebo flash disku. Pro zkoušení Linuxu jsou v poslední době oblíbené live distribuce na CD, ze kterého se nabootují a nevyžadují instalaci na pevný disk (mohou ale sloužit i pro běžný rutinní provoz). Zde musíme zmínit českou distribuci Danix a oblíbené Knoppix, Linux LiveCD Router, SLAX nebo MoviX2.
Jednotlivé programy se v distribuci Linuxu nacházejí v podobě izolovaných komponent, tzv. balíčků, které jsou uzpůsobeny tak, aby je bylo možné snadno instalovat do té které distribuce a obsahují jednak vlastní programové soubory, jednak skripty pro instalační nastavení a také informaci o případných závislostech na jiných programech (balíčcích). Výhodou balíčkových systémů je to, že je možné si snadno přizpůsobit instalaci svým potřebám, neboť málokdo potřebuje používat všech 5 000 programů z distribuce (distribuce mají často 3 i více CD-ROMů) a nemá smysl je instalovat všechny. V současných distribucích se nejčastěji setkáme se dvěma základními typy balíčků: RPM (dříve Red Hat Package Manager, později RPM Package Manager), které používají distribuce Red Hat, SuSE či Mandriva (dříve Mandrake), a DEB, nalézající se v distribucích odvozených od Debianu. Ale to jsme už příliš „hluboko“ v problematice… Další rodina volně šiřitelných systémů vychází z BSD (Berkeley Software Distribution) větve operačního systému UNIX (z Uniplexed Information and Computing System), jde například o systémy FreeBSD, FreeSBIE, OpenBSD, One Floppy CD Audio and MP3 Player nebo NetBSD.
Co je při použití některé distribuce Linuxu důležité
Linux je možné svobodně používat: můžete používat volně dostupné verze distribucí, můžete koupit „krabicovou“ verzi nebo si můžete sestavit svoji vlastní distribuci a šířit ji.
Nepotřebujete kupovat žádné licence navíc, pokud chcete Linux používat na více počítačích najednou. Případnou technickou podporu poskytovanou některými producenty distribucí je ale možné použít pouze k jedné instalaci.
Můžete svou nebo koupenou kopii Linuxu bez omezení kopírovat a nahrávat, takovéto licence se ale pochopitelně nevztahují na součásti distribuce, které nejsou vytvořeny a tudíž ani licencovány tvůrcem distribuce (již výše zmíněné komerční součásti).
redakce
0 komentářů:
Okomentovat