Jeroným Klimeš: Jak přísné mají být maturitní zkoušky?

Vraťme se ve vzpomínkách do gymnaziálních počmáraných škamen. Položme si ruku na srdce a řekněme si, kolik z našich spolužáků podle našeho názoru vůbec nemělo maturitu udělat, protože jejich studijní výsledky byly prachbídné. Já osobně bych našel jednoho, možná dva. To není otázka, jestli jsem je měl rád nebo ne, ale toho, jak se neučili. Věřím, že i čtenář najde v mysli někoho takového. Jeden ze 30 jsou 3 %. Proto jsem názoru, že státní maturity jsou správně nastaveny tehdy, když je neudělá cca 3–5 % dětí (jeden z dvaceti). Prostě by vyšly ze školy s maturitním vysvědčením neprospěl.

Na zaměstnavateli pak je, zda chce zaměstnat někoho, kdo propadl z matematiky. Řekněme si na rovinu – proč ne? Je mnoho oborů, kde matematiku člověk nepotřebuje. (Na okraj si přihřeji polívčičku – psychologie to není. Tam jsem potřeboval matematiku a statistiku hodně. Ostatně ani vygenerování pouhé Gaussovy křivky v Calcu není úplná samozřejmost. Kdo to umí?) Každopádně propadnutí u státní maturity z matematiky by mělo být pro podnikatele varováním – nečekejte, že tento člověk bude umět pracovat s čísly. Takový člověk by musel při přijímacím řízení přesvědčit zaměstnavatele, že má jiné kvality.

Proto jsem zásady, že jednotná celorepubliková laťka ve vzdělání je velmi užitečná a neměli bychom se bát vyslovit názor, že by mělo být apriori stanoveno a sledováno procento dětí, které tuto zkoušku neudělají ani na podruhé. Já osobně hlasuji pro 5 % neúspěšných v druhém kole. Pokud jich neudělá více dětí, maturitní test je příliš těžký. Pokud je neudělá méně procent, test je příliš lehký a příští rok je třeba jej trochu upravit. V digitální době můžeme vyhodnotit test celorepublikově a podle toho stanovit kritéria pro jednotlivé známky. Problém ale není v technice, ale společenském konsenzu. 



Celý text naleznete zde