Učitelka dějepisu: Jména se nemají z dějin vymazávat. Neztrácejme objektivitu

Učitelka dějepisu a češtiny na Gymnáziu Uherské Hradiště Miroslava Poláková zachycovala vzpomínky pamětníků už od konce 70. let. Řada z nich o událostech z války promluvila úplně poprvé. Jejich vzpomínky jsou součástí dvou svazků knihy Měli odvahu žít, která vyšla loni těsně před Vánocemi. Poláková v ní popisuje antifašistický odboj na Uherskobrodsku v letech 1939–45. „Kdybych byla ministryní školství, zavedla bych povinnou maturitu z dějepisu, tak jak je to v některých zemích v Evropě. Mám dojem, že lidé dnes úplně ztrácejí historickou paměť,“ říká Poláková v rozhovoru pro MF DNES.

V rozhovoru zazní také tyto otázky a odpovědi:

Proč jste svoji publikaci nazvala právě Měli odvahu žít?

Protinacistická rezistence byla obrovská odvaha ve smyslu „bojovat, a ne pasivně žít“. Na začátku války a po vzniku protektorátu Čechy a Morava se do odbojové organizace Obrana národa zapojilo hodně lidí. Řada z nich věřila, že brzy bude válka a nacistické Německo bude záhy poraženo. Jenže realita se posunula jinam. Na konci roku 1939 začalo velké zatýkání, následovaly soudy a popravy. Poté už ti, kteří vstoupili do odbojových složek, věděli, co je čeká při odhalení, a také, co čeká celé jejich rodiny. I proto se mi nelíbí, když se dnes někdo dívá v globálu negativně na partyzánský odboj.

Proč?

Každý, kdo se jakkoliv zapojil do boje proti fašistickému režimu, si zaslouží úctu. Neměli bychom shazovat některé odbojáře jenom proto, že byli komunisty. Byli to stejně stateční lidé jako ti druzí. Ideologické nálepky se jim začaly dávat až koncem války a po ní a dodnes se také kvůli tomu poněkud ochuzují dějiny. I když chápu, že dříve se z každého odbojáře dělal komunista, a pokud to nešlo, tak se o něm jednoduše nemluvilo. Jména mnohých přímých účastníků zahraničního odboje napojených na Západ se zatajovala vědomě. Ale nemusíme proto nyní dělat odvetu.

Jak to myslíte?

Z Velké nad Veličkou pocházel Eduard Urx, novinář, který byl popraven jako člen ilegálního komunistického odboje. Měl v rodišti před domem bustu, která však v 90. letech zmizela. Na gymnázium ve Strážnici chodila Marie Kudeříková, velmi odvážná dívka, která byla aktivní v domácím mládežnickém komunistickém odboji, což jí vyneslo trest smrti. Gymnázium neslo její jméno, ale po roce 1990 se gymnázium přejmenovalo na Purkyňovo. Chápu důvody přejmenování. Vadilo, že komunistický režim tyto osobnosti výrazně glorifikoval, jako by jiní popraveni nebyli. To však není správné, jména osobností se nemají vymazávat. To bychom vymazávali postupně naše dějiny, tak jako to mnohdy dělali sami komunisté. Neztrácejme objektivitu.


Celý rozhovor naleznete v MF DNES