Josef Pánek: V globálním světě už člověk s rasistickými předsudky nepřežije

„Někteří lidé žijí se svými předsudky celý život. Předsudky nejsou vždycky špatné, lidský mozek si je vytváří odedávna, umožňují nám přežít. Nevrtat se v něčem, co neznám, nevyčnívat, nechovat se nekonformně – to je nejbezpečnější způsob přežití… Jenže globální svět nás dostává do situace, kdy některé předsudky už technicky nefungují. Když jsem žil v Austrálii, moji nejlepší kamarádi byli Asiati, chodil jsem s Kolumbijkou. Tam není možné se chovat rasisticky, člověk by nepřežil,“ říká spisovatel a vědec Josef Pánek, jehož kniha Láska v době globálních klimatických změn získal letos cenu Magnesia Litera. Rozhovor přináší Respekt.cz.

V rozhovoru zazní také tyto otázky a odpovědi:

Když jste prošel strastmi novodobého emigrantství, tedy naučil se anglicky, naučil se dělat vědu v mezinárodním prostředí, vytvořil jste si nový domov, proč jste v tom světě vlastně nezůstal, když jste měl to nejtěžší už za sebou?

To byla moje velká životní chyba. Má mnoho důvodů, většina z nich je velmi intimní, a proto o nich nebudu mluvit. Jeden z nich nicméně byl, že se člověk pohybuje ve fungujícím prostředí mezinárodní vědy, potkává se s dalšími vědci na konferencích po celém světě, rozebíráte, kde platí líp a kde se jak žije, kde je prestižnější pracoviště apod. A když jednou přivyknete této mezinárodní vědecké komunitě, tak automaticky předpokládáte, že je i všude jinde na světě včetně Česka. Jenomže není.

A proč tady není?

Nevím přesně, všechny důvody se asi ani vysledovat nedají, určitě je to ale pozůstatek komunismu, a pak neochota a neschopnost odpovědných míst s tím něco udělat. Ale věda tu nefunguje normálně jako třeba v Austrálii, USA nebo západní Evropě. Na zdejších univerzitách i akademii není mezinárodní prostředí; je tam jen pár cizinců a tím to hasne...

Proč jste se rozhodl vydat tu knihu zrovna teď? Přišlo vám, že je tohle téma aktuální a je potřeba o něm mluvit, protože zdejší společnost je rasistická?

Jo, ale myslím i doufám, že je to jen z nedostatku zkušenosti. Když jsem žil v Austrálii, byl jsem jednou v Česku na návštěvě. Mluvil jsem se svým kamarádem, kterého jsem znal od školky, a vyprávěl jsem mu, že moje přítelkyně je Kolumbijka, a on ohrnul nos, že to je nějaká Indiánka. Ale já mu řekl, že není Indiánka, že její dědeček a babička byli Němec a Španělka, kteří emigrovali do Kolumbie. Řekl, že je to jedno, že každá Kolumbijka je Indiánka a že je černá. A myslel to vážně. Už jsem mu nic neříkal, protože jsem pochopil, že to nemá smysl; že mu to nevysvětlím. Musel by to zažít na vlastní kůži.

V hlavní rovině knihy je zástupce vyspělého světa se svými předsudky v zaostalé Indii. Ale je tam ještě další rovina: vzpomínáte, když jste se v 90. letech vydal jako chudý občan z postkomunistické země na Západ, na Island. Podařilo se nám od té doby vymanit ze škatulky „chudých lidí z Východu“ - což je také předsudek, jen uplatňovaný proti nám?

Dodneška to vidím ve vědě: když jste ze zemí východní Evropy, tak se vám publikuje mnohem hůř, než když jste třeba z Austrálie. Když jsem své práce prezentoval coby zástupce univerzity v Queenslandu a měl tam připsané ještě spolupracovníky z Norska, tak mi chodily posudky typu: Josefe, moc se nám tvůj článek líbí, jen tomuhle nebo tomuhle nerozumíme. Jestli bys nám to nemohl líp vysvětlit anebo to opravit. Kdežto teď třeba pošlu článek se stejnou hodnotou, dostanu zpět čtyři věty ve smyslu, že je to celé blbost, nemá smysl to dělat a zamítá se. To jsou předsudky vůči nám, které třeba ve vědě trvají. Nevím, jak je to na civilní úrovni. Myslím, že je to v každém z nás, i když si myslíme, že ne. Ještě v Austrálii jsem jednou od šéfa dostal za úkol napsat posudky na dva články. Jeden byl z Cambridge a druhý odněkud z Ruska. Dopředu jsem k tomu přistupoval s tím, že ten z Cambridge bude skvělý a ten z Ruska hrozný. A bylo to přesně naopak. Teprve v tu chvíli jsem si uvědomil svůj předsudek.

Celý rozhovor naleznete zde